Článek
Venkem se ještě válela ranní mlha, ulice byly téměř prázdné a já měla pocit, že si ten den konečně vezmu zpátky jen pro sebe. Sedla jsem si ke stolku u okna, položila kabelku na zem a sundala kabát. Všechno působilo klidně a nenápadně. Přesně tak, jak jsem si přála. Otevřela jsem knížku, kterou už pár dní nosím v tašce, ale nikdy na ni není čas. Byla jsem přesvědčená, že tohle ráno mi nikdo nevezme.
Pak přišla servírka. Usmála se, ale byl to ten profesionální úsměv, za kterým už není moc prostoru na skutečný zájem. Zeptala se, co si dám. Objednala jsem si čaj a croissant, nic složitého. Přikývla a než odešla, prohodila větu, která mi to celé ráno rozbila na kusy.
Jen upozorňuji, že tu máme limit devadesát minut a platba je pouze v hotovosti. Na první poslech banalita. Něco, co by většina lidí přešla bez povšimnutí. Jenže mně se v tu chvíli stáhl žaludek. Ne kvůli těm devadesáti minutám, ale kvůli tomu tónu. Jako by mi někdo nenápadně připomněl, že tady nejsem doma. Že si tu můžu sednout, ale jen na chvíli. Že klid má svoje pravidla a podmínky.
Poděkovala jsem a přikývla, i když jsem měla chuť říct něco jiného. Nevím co přesně. Možná nic konkrétního. Jen jsem si najednou připadala hloupě, že jsem si myslela, že si koupím klid za cenu čaje.
Seděla jsem tam a dívala se z okna, ale už jsem nedokázala číst. Místo příběhu v knize se mi hlavou honily vlastní myšlenky. Kdy jsme se dostali do bodu, kdy je všechno omezené časem, pravidly a upozorněními? Kdy se i obyčejné ráno musí vejít do tabulek a provozního řádu?
Vím, že kavárna není obývák. Vím, že podnik musí fungovat, vydělávat, točit stoly. Rozumem to chápu. Ale ten pocit zůstal. Pocit, že klid se stal luxusem. Něčím, co si musíte hlídat, odpočítávat a obhajovat.
Když mi servírka přinesla čaj, položila ho přede mě rychle, skoro mechanicky. Ani jsme si nepodívaly do očí. Byla jsem pro ni další zákazník, další položka v seznamu. A to je v pořádku. Jenže já si v tu chvíli uvědomila, jak moc jsem si přála opak. Aspoň na tohle ráno.
Upila jsem horký čaj a snažila se ten pocit setřást. Říkala jsem si, že přeháním. Že je to jen moje únava, možná citlivost. Ale čím déle jsem tam seděla, tím víc jsem vnímala okolí. Další upozornění na stěnách, malé cedulky, pravidla, zákazy. Všechno působilo čistě a moderně, ale zároveň chladně.
Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem si mohla sednout kamkoliv a být tam, dokud mi bylo dobře. Kdy nebylo potřeba hlídat čas a přemýšlet, jestli ještě můžu zůstat. Možná to bylo jen v mé hlavě, možná jsem si to zpětně idealizovala. Ale ten pocit svobody byl tehdy silnější.
Dnes je všechno efektivní. Všechno musí dávat smysl, generovat výkon, obracet se. I my. I náš klid. Pokud se nevejde do systému, je považován za zbytečný.
Dopila jsem čaj rychleji, než jsem chtěla. Zavřela knížku, i když jsem ji skoro neotevřela. Vytáhla jsem peníze z peněženky a připravila se k odchodu. Venku bylo pořád chladno, ale vzduch působil svobodněji než uvnitř.
Když jsem vyšla z kavárny, zastavila jsem se na chvíli na chodníku. Dívala jsem se na lidi, kteří spěchali do práce, do školy, za povinnostmi. Každý z nás si v hlavě nese vlastní seznam pravidel, omezení a upozornění. Některá nám dává svět, jiná si vytváříme sami.
Došlo mi, že klid si možná opravdu nekoupím. Ne v kavárně, ne za peníze, ne na přesně vymezený čas. Možná ho najdu jinde. V tichu doma, na procházce bez cíle, v okamžicích, kdy si dovolím nic neřešit.
To ráno mě mělo uklidnit. Místo toho mi připomnělo, jak snadno se klid ztrácí. A jak důležité je ho hledat tam, kde mi ho nikdo nemůže vzít jednou větou u objednávky.
