Článek
Je mu třicet, nemá práci, celé dny prosedí u počítače a my s manželem ho živíme jako malé dítě. Tohle není normální a já už nemůžu dál.
Začalo to takto. Po škole nemohl najít práci, tak jsme ho nechali bydlet doma. Říkali jsme si, že je to dočasné, že si něco najde. Jenže měsíce se změnily v roky a náš syn se zabydlel v roli věčného dítěte. Neplatí nájem, nepřispívá na jídlo, dokonce i jeho prádlo peru já.
Nejhorší je jeho přístup k životu. Vstává v poledne, celý den hraje hry na počítači nebo kouká na filmy. Když mu řekneme, ať si najde práci, má tisíc výmluv. Prý není nic vhodného, prý je všechno pod jeho úroveň, prý jednou rozjede vlastní byznys. Zatím jediný byznys, který provozuje, je vysávání našich účtů.
Manžel už rezignoval. Říká, že je to přece naše dítě, že ho nemůžeme vyhodit na ulici. Ale já vidím, jak nás to ničí. Finančně i psychicky. Místo abychom si užívali, živíme dospělého chlapa, který se chová jako parazit.
Zkoušeli jsme všechno. Domluvy, ultimáta, dokonce jsme mu nabídli, že mu pomůžeme najít vlastní bydlení. Nic nefunguje. Vždycky slíbí, že se změní, pár dní předstírá snahu a pak se vrátí do starých kolejí. A my? My jsme příliš měkcí na to, abychom ho skutečně vyhodili.
Kamarádky mi říkají, že jsem si to zavinila sama. Že jsem ho příliš rozmazlovala, že jsem mu všechno usnadňovala. Možná mají pravdu. Ale co mám dělat teď? Jak mám napravit třicet let výchovy? Jak mám donutit dospělého člověka, aby se konečně postavil na vlastní nohy?
Nejhorší jsou ty noční můry o budoucnosti. Co s ním bude, až tu nebudeme? Kdo ho bude živit? Kdo mu bude prát, vařit, uklízet? Někdy v noci ležím a přemýšlím, jestli mu vlastně neškodíme tím, že mu pomáháme. Že mu bereme možnost dospět, postavit se na vlastní nohy.
Před měsícem jsem mu řekla, že už takhle dál nemůžeme pokračovat. Že buď si do tří měsíců najde práci a začne přispívat na domácnost, nebo se bude muset odstěhovat. Vysmál se mi do obličeje. Prý dobře ví, že ho nevyhodíme. A má pravdu – jak můžete vyhodit vlastní dítě?
Právníci říkají, že máme právo ho vystěhovat. Že je to náš byt a on nemá žádný právní nárok tam být. Ale co mateřské srdce? Co ta bolest z vědomí, že jsem selhala jako matka? Že jsem vychovala člověka, který není schopen – nebo ochoten - postarat se sám o sebe?
A tak sedím a píšu tento článek s nadějí, že nám někdo poradí. Že někdo má podobnou zkušenost a ví, jak z toho ven. Protože takhle to dál nejde. Nemůžeme do nekonečna živit dospělého člověka, který odmítá převzít odpovědnost za svůj život.
Vím, že nejsme jediní. Že je spousta rodičů v podobné situaci. Ale to není útěcha. To je varování, pro všechny rodiče – neopakujte naše chyby. Nerozmazlujte své děti. Učte je samostatnosti, odpovědnosti, úctě k práci. Protože pak může být pozdě. Jako je pozdě v našem případě.
