Článek
Myslela jsem si, že dnes už jde hlavně o podporu, pochopení, individuální přístup. Jenže pak moje dcera přišla domů a já pochopila, že některé věci se nemění nikdy. „Mami, já už tam nechci chodit,“ řekla jednou večer a měla slzy v očích. Sedla jsem si k ní. „Co se stalo?“ „Ona mě nenávidí.“
Ona. Jedna konkrétní učitelka. Jméno ani neřekla, jen ho procedila mezi zuby, jako by to byla kletba. Okamžitě jsem zpozorněla. Moje dcera není ten typ, který by si stěžoval na učitele. Obvykle je s každým zadobře, ví, že škola je povinnost a že ne vždycky narazíš na člověka, který ti sedne. Ale tohle bylo jiné. „Co ti udělala?“ zeptala jsem se.
Chvíli mlčela, jako by hledala slova. A pak mi začala vyprávět něco, co bych si ještě před pár lety myslela, že je scénář k nějakému absurdnímu historickému dramatu. Tahle učitelka, o které mluvila, nebyla jen přísná. Byla posedlá kontrolou. A ne kontrolou v tom dobrém slova smyslu. Ne, že by chtěla, aby se děti učily, aby měly disciplínu, aby byly slušné. Ne. Ona je hodnotila podle toho, co měly na sobě.
„Každý den si někoho vybere a komentuje, co má na sobě,“ řekla mi dcera. „Minule seřvala Petru, že vypadá jako bezdomovec, protože měla mikinu s trochou barvy. Byla to její oblíbená, nosí ji na výtvarku, a ona jí řekla, že takhle nemůže sedět v lavici, že je ostuda třídy.“ Zatajila jsem dech.
„Mě si bere často,“ pokračovala. „Minule mi řekla, že v tom, co mám na sobě, nikdy nikam nedotáhnu. Že když člověk nevypadá upraveně, tak se s ním nikdo nebude bavit. A že jestli chci v životě něco dokázat, měla bych se naučit vypadat slušně. Slušně.
Podívala jsem se na ni. Měla obyčejné džíny, tričko s nápisem a mikinu, kterou jsem jí nedávno koupila. Co je na tom neslušného? „A co říká ostatním?“ zeptala jsem se. „Že holky by měly nosit sukně, že když si někdo neumí vyžehlit oblečení, je líný, že vypadáme jako špindírové, že když někdo má na tričku potisk, je to nevkusné…“
Už jsem ani nevěděla, co říct. Tohle není normální. Ano, chápu, že škola má mít nějaká pravidla. Chápu, že nemůžou děti chodit v potrhaném oblečení nebo s tričkem, kde je nějaký nevhodný nápis. Ale odsuzovat děti podle toho, co mají na sobě? Zahanbovat je před celou třídou? „A co na to říkají ostatní učitelé?“
Dcera pokrčila rameny. „Nikdo nic. Ona je přísná, tak si asi myslí, že to k ní patří. A děcka už se bojí, co jim řekne příště.“ A v tu chvíli mi to došlo. Tohle není o výchově. Tohle je šikana. Šikana skrytá za staromódní představy o tom, jak by měly děti vypadat. Šikana, kterou nikdo neřeší, protože přece „učitelé mají právo mít své metody“.
A já věděla, že s tím něco musím udělat. Druhý den jsem napsala email ředitelce. Zdvořile, ale jasně. Popsala jsem, co se děje, jak se moje dcera cítí, jak učitelka zachází s dětmi, které se neoblékají podle jejích měřítek. Odpověď přišla rychle. „Děkujeme za podnět. Učitelka je dlouholetá členka našeho sboru, ale určitě situaci prověříme.“
Nevěřila jsem tomu. Jakmile někdo napíše „určitě prověříme“, znamená to, že neudělají nic. A nemýlila jsem se. Učitelka dál hodnotila děti podle oblečení. Pokračovala ve svých poznámkách, v nenápadném srážení sebevědomí. A ředitelství mlčelo.
A tak jsem udělala něco, co jsem původně nechtěla. Začala jsem o tom mluvit s ostatními rodiči. Zjistila jsem, že moje dcera není jediná, kdo kvůli ní domů chodí s pláčem. Že už se několik dětí bojí ráno vstát a přemýšlí, jestli si vzít mikinu, nebo radši košili, aby si jich nevšimla. A v tu chvíli se něco změnilo.
Rodiče se začali ozývat. Začali si stěžovat. A když se ozvalo dost hlasů, najednou se škola rozhýbala. Jedna učitelka se už nemohla tvářit, že má právo chovat se k dětem, jak se jí zachce.
Dnes už tam neupravuje dětem morálku podle jejich triček. Neznamená to, že se změnila. Ale ví, že si na ni někdo dává pozor. A moje dcera? Už se nebojí ráno vstát a jít do školy. A to je to, co je důležité. Ne oblečení.
