Článek
Když si dnes vzpomenu na ten večer, pořád ve mně zůstává zvláštní směs obav a úlevy. Obav z toho, jak snadno člověk začne brát některé věci jako samozřejmost. A úlevy, že jsem si včas všimla, že u nás doma se děje něco, co se dít nemá.
Můj muž se nikdy netajil tím, že ho vaření nebaví. Bral to jako nutnost, kterou je lepší obejít rychlým jídlem nebo polotovary. Já naopak ráda něco kutím v kuchyni, a tak jsem si časem zvykla, že většina teplých jídel je na mně. Jenže ten den jsem přišla domů pozdě a byla jsem už dopředu vděčná, že to vzal tentokrát na sebe.
Domů jsem přišla pozdě
Když jsem otevřela dveře, ucítila jsem vůni, která mi připomněla školní jídelnu. Nebyla vyloženě špatná, ale ani nijak lákavá. Muž stál u linky, vypadal docela pyšně a já se v tu chvíli zastyděla, že jsem ho někdy měla za člověka, pro kterého je kuchyně spíš trest než radost. Na stole už byly připravené talíře a děti kolem nich pobíhaly s nadšením, protože se těšily, že dnes vaří táta. A já jsem byla ráda. Opravdu ráda. Dokud jsem se nepodívala blíž.
Na první pohled jsem nevěděla, co vlastně servíruje. Byla to směs těstovin, nasekaných párků, kečupu a něčeho, co připomínalo skoro celou kostku rozpuštěného másla. Těstoviny se leskly tak, že mi bylo jasné, že to není obyčejný olej. Na vrchu ležely tlusté plátky salámu a dvě lžičky cukru. Zeptala jsem se, jestli je to jen jeho porce nebo společná večeře. Odpověď mě zaskočila víc než samotné jídlo. Prý je to „rychlý recept“, který našel někde na internetu, a děti to budou milovat. V tu chvíli mi proběhlo hlavou jediné. Naše děti jsou malé a jejich žaludky nebudou milovat vůbec nic z toho, co jsem právě viděla.
Snažila jsem se zachovat klid
Nepřišla jsem domů s cílem se hádat. Jenže uvnitř mě to vřelo. Muž dnes výjimečně chtěl pomoct a já jsem ho nechtěla hned srazit k zemi. Jenže kečup, cukr a salám v takovém množství opravdu nebyla cesta, kterou bych chtěla vydat děti. Navrhla jsem, že aspoň část jídla upravíme. Místo kečupu jsem chtěla doplnit zeleninu, místo párků, které měly divnou barvu, dát trochu kuřecího masa, které jsem měla v lednici. Odpověď byla ale jasná. Řekl, že už to má hotové a že je škoda to přepisovat, když se s tím dělal.
Starší syn si dal vidličku do úst jako první. Udělal dvě sousta a přestal žvýkat. Podíval se na mě a já jsem věděla, že to není dětské vybíravé chování. Mladší dcera si sotva k jídlu přivoněla a zatvářila se stejně. V tu chvíli jsem už neřešila atmosféru ani to, jak moc jsem unavená. Prostě jsem vzala talíře, odsunula je a řekla, že uděláme jinou večeři. Ne výstavní, ne složitou, jen něco, co nezpůsobí žaludeční potíže.
Muž se urazil a odešel
Neřekl nic hrubého, jen uzavřel se slovy, že se snažil a že mě už příště nechá, ať si všechno udělám sama. Tohle mě mrzelo nejvíc. Měla jsem pocit, že mezi námi stojí něco mnohem hlubšího než jen miska rozvařených těstovin. Lepší jídlo jsem udělala během deseti minut. Obyčejné, ale zdravé. Děti snědly vše bez protestů. Mezitím seděl muž v tichu a díval se do telefonu. Nevěděla jsem, jestli mám jít za ním, nebo jestli potřebuje čas.
Řekla jsem mu, že si vážím toho, že vařil, ale že jídlo má pro děti určitá pravidla, která musíme dodržovat. Mluvil o tom, že má pocit, že ho kritizuji pokaždé, když se snaží udělat něco navíc. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o jídlo. Šlo o to, že si neseme drobné křivdy a nedorozumění, která jsme si nikdy pořádně nevyříkali. Byla to směs pocitů, která se vyvalila ven kvůli misce těstovin, ale ve skutečnosti se v nás hromadila měsíce.
Dnes už se tomu smějeme
Od té doby děláme věci jinak. Když chce vařit on, domluvíme se společně na receptu. Když vařím já, zapojím ho, aby si časem našel styl, který mu bude sedět. A děti jsou teď víc zvědavé, protože vidí, že vaření může být něco, co děláme jako rodina, ne jako povinnost jednoho člověka.
A já jsem si uvědomila, že i když mě ten večer stál spoustu nervů, byl vlastně důležitý. Ukázal nám oba, že i malá věc může být signál, že něco v našem vztahu potřebuje upravit. A někdy je potřeba projít si podivnou večeří, abychom našli cestu zpátky k sobě.
Jana z Jablonce nad Nisou
