Článek
Když mi bylo jednašedesát, přešla jsem v práci na zkrácený úvazek. Třicet šest let jsem dělala administrativu, posledních patnáct v menší stavební firmě, a už jsem nechtěla každý den sedět v kanceláři do půl páté. V úterý a ve čtvrtek jsem proto končila po obědě a dcera Klára se mě brzy zeptala, jestli bych tyto dva dny nemohla vyzvedávat šestiletého Matěje z družiny a jeho mladší sestru ze školky. Nevadilo mi to. Klára pracovala v lékárně, její muž býval několikrát týdně mimo město a já měla děti ráda. V půl druhé jsem je vyzvedla, doma jsme udělali svačinu, Matěj úkoly a kolem šesté si pro ně Klára přijela.
Večer jsem ale měla ještě svůj program. Kamarádka, která provozovala malý e-shop s bytovými doplňky, mě jednou požádala, jestli bych jí nepomohla s fakturami, tabulkami objednávek a odpovídáním na několik zákaznických e-mailů týdně. Nejdřív mi dávala tři tisíce měsíčně. Pak mě doporučila další ženě, která prodávala dětské oblečení, a já zjistila, že podobnou administrativu zvládnu dělat z domova. Založila jsem si jednoduchou stránku, naučila se videohovory a začala přijímat malé zakázky. V mém věku mi připadalo skoro směšné říkat, že pracuji přes internet, ale po třech měsících jsem měla vedle výplaty dalších osm tisíc korun.
„Vždyť jsi doma“
Kláře jsem o tom zpočátku moc nevyprávěla. Věděla, že večer něco dělám na počítači, ale považovala to spíš za přivýdělek, kterému se věnuji, když nemám nic jiného. První problém vznikl ve středu ráno, když mi zavolala, že ve školce chybí dvě učitelky a Aničku si musí rodiče vyzvednout už po obědě. Zrovna jsem měla domluvený videohovor s novou klientkou. Řekla jsem, že tentokrát nemůžu. „Ale mami, vždyť jsi doma,“ odpověděla Klára. Připomněla jsem jí, že doma sice jsem, ale pracuji. Nakonec si Aničku vyzvedl její manžel a dál jsme to neřešily.
Podobných situací však začalo přibývat. Jednou potřebovala Klára odvézt Matěje na plavání, podruhé měla v sobotu inventuru a počítala s tím, že děti budou u mě celý den. Většinou jsem vyhověla, takže jí asi ani nedošlo, že si práci přesouvám na večery. Několikrát jsem seděla u počítače ještě po desáté, protože přes den byly děti u mě. Manžel mi říkal, že si to dělám sama, když pokaždé řeknu ano. Měl pravdu, jen jsem nechtěla vypadat jako babička, která dá přednost notebooku před vlastními vnoučaty.
Jeden pátek jsme se opravdu nepohodly
Na začátku listopadu se mi ozval majitel menšího internetového obchodu, který potřeboval někoho na pravidelnou správu objednávek a zákaznických dotazů. Nebyla to obrovská zakázka, ale pro mě znamenala skoro šest tisíc korun měsíčně a hlavně pravidelnou práci. Domluvili jsme se na pátečním videohovoru ve tři odpoledne. Ve čtvrtek večer mi Klára napsala, že by v pátek potřebovala vyzvednout obě děti a nechat je u mě do sedmi, protože chce s kolegyněmi po práci na večeři.
Odepsala jsem jí, že tentokrát opravdu nemůžu. Za několik minut zazvonil telefon. Klára se nejdřív snažila najít jiné řešení, pak ale řekla větu, která mě zarazila. „Já jen nechápu, proč si v jednašedesáti přiděláváš další práci, když si konečně můžeš trochu odpočinout a být s dětmi.“ Zeptala jsem se jí, jestli myslí s jejími dětmi. Chvíli bylo ticho. „No samozřejmě i s nimi. Vždyť za chvíli půjdeš do důchodu.“ Nebyla zlá, spíš jí připadalo samozřejmé, že s koncem mého zaměstnání začne část mého času automaticky patřit rodině.
Řekla jsem jí, že hlídat budu dál, ale potřebuji vědět dopředu kdy a nemůžu rušit práci pokaždé, když se jí něco změní. Klára se naštvala. Připomněla mi, kolikrát jsem sama říkala, že chci být s vnoučaty co nejvíc. To byla pravda. Jen jsem tím nikdy nemyslela, že budu kdykoli k dispozici. Hovor skončil bez hádky, ale ani jedna jsme nebyly spokojené. Druhý den děti vyzvedl jejich otec a já absolvovala videohovor, kvůli kterému celý spor vznikl.
Nešlo jen o těch pár tisíc
Asi týden jsme spolu mluvily jen prakticky. Já jsem mezitím podepsala další spolupráci a poprvé jsem si spočítala, že jsem za měsíc vlastní prací z domova vydělala přes dvanáct tisíc korun. Peníze samozřejmě hrály roli. Důchod se blížil a já věděla, že příjem bude nižší. Nebyl to ale jediný důvod. Po letech, kdy jsem v zaměstnání plnila úkoly někoho jiného, jsem měla poprvé něco, co jsem si zorganizovala sama. Naučila jsem se věci, o kterých jsem ještě před rokem tvrdila, že jsou na mě moc technické, a bavilo mě, že se na mě někdo obrací proto, že něco umím.
S Klárou jsme se k tomu vrátily u nedělního oběda. Tentokrát už byla klidnější. Řekla mi, že se jí v práci mění směny a že počítala s tím, že až budu mít méně hodin, pomůže jí to překlenout období, než půjde Anička do školy. „Já jsem asi opravdu brala jako samozřejmost, že budeš mít čas,“ přiznala. Chápala jsem ji. Když byly moje děti malé, pomáhala mi moje matka skoro každý týden a já tehdy také příliš nepřemýšlela, co kvůli tomu ruší ona.
Musely jsme začít plánovat i babičku
Nakonec jsme nevymyslely nic převratného. Úterky a čtvrtky zůstaly dětem, jak jsme byly zvyklé, ale ostatní hlídání jsme začaly domlouvat dopředu. Klára našla studentku na občasné vyzvedávání ze školky a její muž si upravil jeden pracovní den tak, aby byl odpoledne doma. Já jsem si naopak nechala středy a páteční odpoledne pro klienty. Ne vždycky to funguje dokonale. Když děti onemocní, občas práci přesunu, a když mám důležitou schůzku, musí si zase poradit oni.
Před pár týdny u mě Matěj seděl u kuchyňského stolu a dělal úkol, zatímco já dokončovala faktury. Zeptal se mě, proč pořád něco píšu do počítače. Řekla jsem mu, že pracuji. Chvíli na mě koukal a pak se zeptal, jestli tedy mám dvě práce. Řekla jsem, že vlastně ano. Klára stála zrovna ve dveřích a jen poznamenala: „Babička má teď docela nabitý program.“ Tentokrát v tom nebyla výčitka. A mně došlo, že přesně to jsem potřebovala – ne přestat být babičkou, ale nebýt pouze babičkou.
Zdroje: autorský text
