Článek
Výloha vypadala vkusně, žádné výstřelky, ale pěkné, elegantní věci, které mě zaujaly na první pohled. Řekl jsem si, že se podívám, jestli tam nemají něco i pro mě. Zazvonil jsem na dveře, protože zjevně měli zavřeno a fungovali jen na zaklepání. Po chvilce mi přišla otevřít prodavačka. Už při pohledu na mě jsem měl pocit, že ji obtěžuju. Nepřeháním. Ten výraz byl naprosto zřejmý. Žádný úsměv, žádné „Dobrý den“, jen jakési zhodnocení od hlavy k patě a tichá otázka v očích, co tam vlastně chci.
Přesto jsem vstoupil dovnitř, pozdravil a začal si prohlížet věšáky. Bylo tam pár pěkných sak, která mě zaujala, a jedna jednoduchá košile, co bych si možná i zkusil. Jenže v tu chvíli mi prodavačka přistoupila za záda a ledovým tónem prohlásila, že zkoušení je pouze po předchozí domluvě. Tak jsem jí řekl, že jsem v obchodě nový, že jen koukám a že pokud bude něco zajímavého, tak si třeba i vyberu. Odpovědí mi bylo jen „Tak se koukejte, ale prosím vás, nesahejte na ty hedvábné věci, máme s tím špatné zkušenosti.“ A v tu chvíli jsem pochopil, že nejsem vítaný. Ne kvůli košilím. Ne kvůli domluvě. Ale kvůli mně.
Byl jsem oblečený obyčejně. Klasické džíny, jednobarevné tričko, tenisky. Nic extravagantního, ale taky nic luxusního. Věci, co nosím běžně, když lítám po městě. A zjevně to bylo to, co jim vadilo. Nepatřil jsem podle nich do jejich klientely. Nezapadal jsem. A tak se mě rozhodli ignorovat, zatlačit do kouta, přimět mě, abych odešel sám. Vzduch v obchodě by se dal krájet, ticho přerušovalo jen lehké ťukání podpatků druhé prodavačky, která zjevně ztratila veškerý zájem a dál si skládala šaty do regálu. Cítil jsem se jako vetřelec.
Rozhodl jsem se, že odejdu. Jen jsem se otočil, poděkoval a mířil ke dveřím. Ale v tu chvíli se to stalo. Do butiku vešla jiná žena blondýna, perfektně nalíčená, značková kabelka, boty, co vypadají, že znají jen šoféra a žádné chodníky. Usmály se na ni obě prodavačky najednou, jedna nabídla kávu, druhá se ptala, jestli si nechce něco nechat připravit do kabinky. A tehdy mi to docvaklo úplně. To nebylo o pravidlech. To bylo o dojmu. O tom, koho si zhodnotí jako platícího zákazníka, a koho jako „zbytečnou ztrátu času“. V tu chvíli mi to už přišlo spíš směšné než urážlivé.
Vyšel jsem ven a šel naproti přes ulici, kde byl můj oblíbený obchod s pánským oblečením. Tam mě znají, vědí, že si občas přijdu pro něco kvalitního, a taky vědí, že nejsem typ, co si hraje na luxus. Jen chci, aby mi věci seděly a cítil jsem se v nich dobře. Za dvacet minut jsem měl vybraný oblek, dvě košile a k tomu pásek, který mi k tomu skvěle ladil. Paní u pokladny byla milá, poradila, co zkrátit, co upravit. A pak jsem zaplatil. Kartou, samozřejmě. A protože platební terminál stál tak, aby byl vidět i z výlohy, nešlo přehlédnout, že transakce proběhla. A byla vyšší, než co by v tom prvním butiku utratil kdejaký jejich VIP zákazník.
Když jsem vycházel, zahlédl jsem v rohu oka, že jedna z těch prodavaček z prvního obchodu stála ve dveřích. Nevím, jestli mě poznala. Ale doufám, že ano. Ne že bych měl potřebu si něco dokazovat. Ale bylo fajn vědět, že to, co o člověku rozhoduje, není značka na kabelce nebo typ účesu. Že opravdový zákazník není vždy ten, kdo vypadá jako z časopisu. A že někdy se jim ten jejich „čuch na lidi“ může pěkně vymstít. Než se totiž stihli rozhodnout, že mě ignorují, mohli si nejdřív počkat, jestli náhodou nejsem ten, kdo jim zrovna zaplatí nejvíc.
