Článek
Udělám si hezký večer, sednu si do baru, dám si skleničku vína a jen tak budu. Nic nečekat, na nic netlačit. Jen být. Byly asi dvě hodiny po večeři, když jsem si sedla na vysokou barovou stoličku. V baru hrála tichá hudba, kolem mě jen pár hostů. Přede mnou číšník leštil skleničky a za oknem se odrážely světla z hotelového parkoviště. Všechno působilo klidně. Přesně to jsem hledala.
Nevšimla jsem si hned, že si vedle mě sedl někdo další. Jen jsem periferně ucítila pohyb a po chvíli se ozval hluboký hlas, který mi v tom pološeru zněl skoro až filmově. Zeptal se, jestli je volno. Přikývla jsem a dál si listovala mobilem. Po pár minutách ale přišla jeho první otázka.
Jak se tu mám, jestli jsem sama, jestli nejsem na služební cestě. Neměla jsem náladu se vybavovat, ale byl milý, charismatický, takový ten typ člověka, co vás vtáhne jen tím, jak mluví a jak se usmívá. A tak jsem se po chvíli přistihla, že odpovídám. A že mi to vlastně nevadí.
Představil se jako Adam. Řekl, že cestuje kvůli práci, že má v hotelu jednání a že dnešní večer je jediná chvíle, kdy si může vydechnout. Mluvil klidně, sebejistě, trochu tajemně. A já jsem po dlouhé době cítila, že zase ožívám. Že se směju, že mě baví poslouchat někoho, kdo se zajímá o to, co říkám. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Vím jen, že víno ubývalo a já jsem postupně ztrácela ostražitost, která mě obvykle drží na uzdě.
Když navrhl, že si dáme ještě jednu lahev nahoře u něj na pokoji, něco ve mně zaváhalo. Ale byla jsem unavená z toho, že pořád všechno analyzuju. Chtěla jsem jednou neřešit, nevadit si s každým detailem. Tak jsem šla.
Pokoj byl velký, moderní, s výhledem na noční město. Svítilo jen malé světlo u postele. Sedli jsme si k malému stolku. Povídali jsme si dál a mezi námi se vytvořila atmosféra, která mě strhávala. Jako kdybych na chvíli zapomněla, že se s cizími lidmi nemá chodit do pokojů a že víno není nejlepší rádce. Přiblížil se ke mně, dotkl se mé ruky a já jsem v tu chvíli přestala myslet. Nechala jsem se unést.
Ráno jsem se probudila s těžkou hlavou. Vedle mě nikdo nebyl. Zmateně jsem se posadila, rozhlédla se po pokoji a první, co mě napadlo, bylo, že bych se nejradši neprobudila vůbec. Nebyl tam. Na stole ležel jen dopitý zbytek vína a moje kabelka. Otevřela jsem ji a srdce se mi rozbušilo. Peněženka byla prázdná. Telefon vypnutý, protože z něj vyndal kartu. A kreditka, kterou jsem měla vzadu v malé přihrádce a kterou používám jen v nouzi, byla pryč.
V tu chvíli se mi udělalo špatně. Nejen z toho, že mě okradl. Ale z toho, že jsem to dovolila. Že jsem šla s někým, koho jsem znala pár hodin. Že jsem uvěřila tomu, co jsem chtěla slyšet. Přesně tak to bylo. Ne okouzlil mě on, ale představa, kterou jsem si o něm vytvořila.
Vrátila jsem se na svůj pokoj s pocitem, že mám v hrudi těžký kámen. Hned jsem šla na recepci, kde mě vyslechli a zavolali policii. Ta přišla rychle, ale už dopředu jsem viděla, že z toho nic nebude. Prohlédli kamerové záznamy. Uviděli nás, jak se smějeme u vstupu do výtahu. Uviděli, jak se ráno odhlásil, zaplatil hotově, naložil kufr do auta s cizí registrační značkou a odjel.
Nebyl tam žádný důkaz, že to byl on, protože jsem usnula. Nevím ani přesně, kdy odešel. Nemůžu říct, že mi něco vzal. Policista mi řekl, že se tohle v hotelech děje častěji, než si lidé myslí. A že většina žen to ani nenahlásí. V ten moment jsem se cítila hloupě i zranitelně zároveň.
Zrušila jsem si karty, zavolala do banky a zjistila, že noc byla opravdu drahá. Udělal několik plateb v zahraničních e-shopech, objednal si věci, které už nikdy neuvidím. I když banka nakonec část transakcí zastavila, stejně mi zmizely peníze, které jsem měla našetřené na novou pračku. Nejdřív jsem brečela vzteky, pak hanbou. A nakonec už jen tiše. Seděla jsem na posteli a říkala si, jak jsem to mohla dopustit.
Dnes je to půl roku. Už to tak nebolí, ale pořád si na to vzpomenu. Na ten večer, kdy jsem chtěla být jen na chvíli bezstarostná. Moje kamarádky mi říkají, že to nebyla moje chyba. Že jsem jen narazila na člověka, který přesně ví, jak využít osamělost druhých.
Možná mají pravdu, ale stejně si to vyčítám. Nejhorší na tom nebyly peníze, ale pocit ponížení. A také to, že jsem si uvědomila, jak tenká je hranice mezi tím, co chceme, a tím, jak snadno o sobě někdy rozhodujeme podle chvíle.
Nechci tvrdit, že už nikdy nikomu neuvěřím. Jen už nebudu hledat útěchu ve tváři někoho, koho neznám. A taky vím, že když si příště sednu do hotelového baru, bude to skutečně jen na skleničku vína. A pak půjdu rovnou spát. Sama.
