Článek
Nehoda, která mohla zkazit den
Bylo úterý ráno, spěchala jsem do práce a chtěla si jen na chvíli odpočinout. Kávu jsem měla v ruce a kabelku na klíně, když jsem se pokusila zvednout ze židle. Jenže kabelka se zachytila o opěradlo, já ztratila rovnováhu a v tu ránu se hrnek převrátil. Káva dopadla na sako muže, který stál vedle mě a právě si objednával.
Ztuhla jsem. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje. V hlavě mi běželo jediné, Trapas století. Omlouvala jsem se snad desetkrát během pár vteřin. Čekala jsem křik, nadávky, cokoliv. Jenže on se na mě podíval, mírně se pousmál a s naprostým klidem řekl, že se nic neděje.
Místo výbuchu smích
Jeho reakce mě úplně odzbrojila. Vypadal elegantně, zhruba ve čtyřiceti, a místo zlosti se jen lehce smál. Řekl, že mu káva stejně nechutná, a že aspoň má důvod koupit si jinou. Nabídla jsem, že mu samozřejmě zaplatím čistírnu, ale on jen mávl rukou. Vzal to s takovým nadhledem, až jsem zůstala stát jako opařená.
Pak si objednal další kávu a místo, aby odešel, si přisedl ke mně. Řekl, že mu to přišlo jako docela originální způsob seznámení. V tu chvíli jsem se rozesmála i já. Nervozita opadla a celý trapas se změnil v docela milé ráno.
Když trapas změní náladu
Začali jsme si povídat. O práci, o kavárnách, o tom, že město je někdy příliš uspěchané. Zjistila jsem, že pracuje v IT firmě kousek od mé kanceláře. Měl zvláštní klid, který z něj vyzařoval, takový ten druh energie, který vás donutí zpomalit. Kávu jsme dopili, ale ani jeden se mu k odchodu moc nemělo.
Když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že už bych měla být dávno v práci. Zasmáli jsme se tomu a on mě doprovodil k tramvaji. Cestou jsme se domluvili, že se potkáme znovu, tentokrát bez kávy vylité po oblečení.
Druhé setkání
Na další schůzce jsme se potkali o víkendu. Stejná kavárna, stejné místo u okna. Tentokrát jsem si dávala pozor, aby hrnek stál bezpečně na stole. Povídali jsme si celé dvě hodiny. Nebylo to žádné rande, spíš dva lidé, kteří se náhodou potkali a našli v tom něco hezkého.
Časem se z těch schůzek stala tradice. Každý týden jsme se potkávali, občas si psali. Nikdo z nás nehledal nic konkrétního, ale bylo to příjemné. Takové drobné vytržení z každodenního stereotypu.
Nový pohled na obyčejné dny
Ta nehoda s kávou mě přiměla zamyslet se. Kolikrát se v životě stane, že nás malý trapas dovede k něčemu dobrému. Že v momentu, kdy bychom se nejradši propadli hanbou, může vzniknout něco, co nás potěší.
Dřív bych podobné situace brala jako katastrofu. Chtěla bych utéct a dělat, že se to nestalo. Ale ten den jsem pochopila, že ne všechno musí být dokonalé. Že i v trapnosti může být kouzlo, pokud se jí člověk nebrání.
Smích místo stresu
Dodnes, když si v kavárně objednávám kávu, se tomu směju. Obsluha mě už zná a občas mi s úsměvem podává hrnek se slovy „hlavně opatrně“. A ten muž? Občas se potkáme, dáme si kávu, prohodíme pár vět. Není z nás pár, ale stali se z nás přátelé.
A možná právě proto mám ten den uložený v paměti jako něco výjimečného. Protože mě naučil, že život se skládá z drobných chyb, které mohou mít krásné důsledky. A že někdy není třeba se omlouvat donekonečna. Stačí se usmát, přiznat, že jsme jen lidé, a jít dál.
Malé štěstí v hrnku kávy
Každé ráno, když procházím kolem té kavárny, si vzpomenu na ten okamžik. Na trapas, který se proměnil v něco milého. Na člověka, kterého bych jinak nikdy nepotkala. A na to, že i obyčejná káva může změnit náladu celého dne.
Dnes už se tomu opravdu směju. Protože kdybych tehdy neupustila ten hrnek, možná bych zůstala ve své bublině, pořád spěchala, pořád se bála chyb. A tak jsem za ten trapas vlastně vděčná.
