Článek
Sedla jsem si, otevřela kabelku, a když přišla servírka, poprosila jsem ji o vodu z kohoutku. Nic víc. Jen obyčejná voda. V tu chvíli se na mě podívala způsobem, který bych nikdy nečekala. Jako kdybych ji urazila, jako kdybych požádala o něco, co je nepřípustné. Začala nahlas vysvětlovat, že u nich se takové věci nedělají, že pokud chci vodu, můžu si koupit balenou. A dodala to tónem, že jsem měla chuť se propadnout do země.
Obyčejná prosba se změnila v trapas
Seděla jsem tam, trochu rozpačitě, a snažila se zachovat klid. Hlavou mi probíhalo, jestli jsem opravdu řekla něco špatně. Vždyť voda je základ, ne? A není přece zvykem, že vám v restauracích k jídlu donesou džbán s kohoutkovou vodou? Tady jsem ale byla za někoho, kdo chce všechno zadarmo.
Okolní hosté se na mě otočili, protože servírka mluvila opravdu hlasitě. Najednou jsem byla středem pozornosti celé kavárny. Čekala jsem, že někdo možná pochopí moji situaci, ale místo toho jsem cítila, jak se mi pálí tváře. Vzala jsem si jídelní lístek, abych aspoň na oko ukázala, že si něco objednám. Ve skutečnosti jsem ale měla chuť se zvednout a odejít.
Voda, která rozdělila názory
Když jsem se později svěřila kamarádce, že se mi to stalo, měla na to jasný názor. Říkala, že by se nikdy nezeptala na vodu zdarma, protože to působí trapně. Podle ní je normální si zaplatit minerálku nebo limonádu. Jenže já to tak necítím. Proč bych měla platit za něco, co teče doma z kohoutku?
Pak jsem slyšela i jiný pohled. Jiná kamarádka mi zase řekla, že voda by měla být automaticky dostupná všem. Že jsme v Evropě, kde se řeší udržitelnost, kde se snažíme omezit plastové lahve. A přitom vás někde nutí si kupovat balenou vodu, i když by stačila čistá kohoutková.
Pocity, které zůstaly
Nešlo mi o peníze, šlo mi o ten pocit. O to, jak se člověk cítí, když je najednou označený za někoho, kdo nechce utrácet. Přitom já tam nešla s cílem ušetřit, chtěla jsem si dát i něco sladkého. Jen jsem předtím potřebovala uhasit žízeň. Ale po té reakci už jsem neměla chuť na nic.
Objednala jsem si nakonec cappuccino, abych tam neseděla jen tak, ale chuť kávy byla pryč. Každý doušek mi připomínal nepříjemný pohled servírky a šepot lidí, kteří na mě před chvílí koukali. A tak jsem dopila, zaplatila a odcházela s pocitem, že tam už nikdy nechci vkročit.
Hledání normálnosti
Od té doby přemýšlím, proč je v Česku voda tak velké téma. V některých podnicích vám ji dají automaticky, jinde se tváří, že je to největší drzost. Člověk nikdy neví, co ho čeká. Je zvláštní, že u nás ještě není běžné, že by voda na stole byla samozřejmostí. V cizině jsem to zažila mnohokrát a nikdo z toho nedělal vědu.
Možná je to o lidech. Někdo chápe, že voda je základní potřeba, někdo ji vnímá jako položku, na které se dá vydělat. Jenže ten rozdíl dokáže udělat s návštěvou podniku velký rozdíl. Já si odnáším zážitek, že i když bylo léto a já měla obyčejnou žízeň, musela jsem se cítit, jako bych udělala něco špatně.
Malá prosba, velké poučení
Dnes už vím, že se nejspíš zeptám zase, když to bude potřeba. Protože není důvod cítit vinu za něco tak obyčejného. Ale zároveň jsem pochopila, že reakce lidí může být nepříjemná a že ne všude mají stejné zvyklosti. Možná jsem v té kavárně byla první, kdo se odvážil zeptat. A možná jsem jen narazila na člověka, který měl špatný den.
Zážitek to ale byl dost silný na to, aby mi zůstal v hlavě. A kdykoli půjdu příště do kavárny, budu už dopředu přemýšlet, jestli mám na tu otázku odvahu. Protože znovu čelit takovému trapasu bych opravdu nechtěla.
