Článek
Objednala jsem si cappuccino, vytáhla knížku a těšila se, že si na chvíli odpočinu. Po všech těch týdnech, kdy se člověk nezastaví, neřeší nic jiného než nákupy, vaření a práci, mi ta půlhodinka o samotě přišla jako výhra v loterii.
Číšník byl mladý kluk, možná sotva dvacetiletý, takový ten typ, co ještě není úplně sžitý s provozem, ale snaží se. Usmál se, přikývl na objednávku a odběhl dovnitř. Neřešila jsem nic, začetla se do příběhu a naplno si vychutnávala ten klid. Jenže po chvíli přede mě postavil šálek. Opatrně jsem ho vzala do ruky a hned ho zase postavila zpátky. Nebylo to cappuccino. Byla to obyčejná horká voda.
Chvíli jsem na něj jen koukala. Opravdu přinesl šálek s horkou vodou. Bez pytlíku čaje, bez citronu, bez jakékoli známky toho, že by to mělo být něco jiného. Zatvářila jsem se zmateně, zvedla oči a podívala se na něj. Ten kluk tam stál, díval se na mě a tvářil se naprosto samozřejmě, jako kdyby mi právě donesl to, co jsem si objednala. A tak jsem se ho zeptala: „Promiňte, ale já jsem si objednala cappuccino.“ A on na to: „Ano, já vím. Ale vy jste to říkala tak potichu, že jsem si nebyl jistý, a pak jsem zaslechl jen ‚vodu‘. Tak jsem myslel, že chcete horkou vodu.“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo kroutit hlavou. Představila jsem si, jak sedím na zahrádce kavárny, objednám si horkou vodu a považuju to za normální. Možná to tak někdo dělá, ale já určitě ne. Usmála jsem se na něj a řekla, že opravdu chci cappuccino, a že tu horkou vodu si může klidně zase vzít zpátky. Ale než ji stihl odnést, ozval se smích od vedlejšího stolu. Dvě starší dámy, co si přišly popovídat, se očividně bavily celou situací a jedna z nich prohodila: „Tak to je krásný začátek dne. Aspoň se nemusíme smát jen svým trapasům.“
Neurazila jsem se, naopak. Vlastně mě to docela pobavilo. Taky jsem si vzpomněla na chvíle, kdy jsem byla mladší a začínala v práci. Člověk je nejistý, každou větu si překládá desetkrát, snaží se, ale občas se prostě splete. A když k tomu přidáte někoho, kdo mluví potichu, máte malér na světě. Vlastně jsem ho i trochu litovala. Bylo vidět, že se mu ulevilo, když jsem zareagovala s úsměvem. Omluvil se, přinesl mi kávu a ještě se několikrát ujišťoval, že už je všechno v pořádku.
Celé to bylo drobné nedorozumění, které nakonec rozesmálo nejen mě, ale i lidi kolem. A právě proto mám ráda malé podniky, kde se občas stane i něco nečekaného. V řetězcové kavárně by se to možná nestalo, nebo kdyby ano, člověk by se dočkal jen tichého zamumlání omluvy a strojeného úsměvu. Tady to bylo lidské. Obyčejné, milé a trochu popletené, ale o to autentičtější.
Dopila jsem kávu, dopřála si ještě chvilku klidu a pak pomalu vstala. Při placení mi ten samý číšník popřál hezký den a řekl: „Doufám, že příště už to bude na první pokus.“ Usmála jsem se, poděkovala a řekla, že i horká voda může být dobrý začátek, alespoň je o čem vyprávět.
Když jsem o tom později vyprávěla doma, partner se smál a říkal, že by mě měl natáčet. „Ty máš na tyhle situace snad radar,“ smál se. Možná má pravdu. Možná to není náhoda. Možná si tyhle malé příhody přitahuju, protože si z nich umím udělat legraci. A nebo jen proto, že když jdete do světa s úsměvem, svět vám sem tam nějakou tu kuriozitu vrátí zpátky. A pokud rozesmějete sousední stůl, i ten den, kdy vám přinesou místo kávy jen vařící vodu, může být nakonec docela fajn.
