Článek
Do té masny jsem šla jako tolikrát předtím. Bez velkých očekávání, bez nálady na experimenty. Chtěla jsem jen koupit salám, který beru pokaždé stejný, protože ho mají rádi doma všichni. Byl to takový malý rituál. Zastavit se cestou z práce, prohodit pár slov, odejít s taškou a pocitem, že den má aspoň jednu obyčejnou jistotu. U pultu tentokrát stál mladší prodavač, kterého jsem neznala. Neřešila jsem to. Lidi se střídají, to se stává. Usmála jsem se a zeptala se, jestli mají ten konkrétní salám, který obvykle beru. Nešlo o nic složitého, spíš o potvrzení, jestli je ještě skladem. Čekala jsem jednoduchou odpověď, možná nabídku alternativy.
Nečekaná reakce za pultem
Místo toho přišla reakce, která mě zarazila. Bez pohledu, bez zájmu, skoro otráveně mi bylo sděleno, že když nevím přesně, co chci, mám si to najít sama. Žádné vysvětlení, žádná snaha pomoct. Jen pocit, že obtěžuji. Chvíli jsem tam stála a snažila se pochopit, jestli jsem se nepřeslechla. Znovu jsem se pokusila vysvětlit, o jaký salám jde. Popsala jsem ho tak, jak jsem uměla. Barvu, cenu, místo v pultu. Odpověď byla ještě chladnější. Prý tu nejsou od toho, aby hádali, co si zákazník myslí. V tu chvíli jsem si připadala hloupě. Ne proto, že bych nevěděla název, ale proto, že jsem se vůbec zeptala.
Najednou jsem si uvědomila, jak se mi stáhl žaludek. Nešlo o ten salám. Šlo o tón, o pohled, o to, jak rychle se ze zákazníka může stát někdo, kdo je na obtíž. Za mnou se tvořila fronta a já cítila, jak na mě ostatní koukají. Ne proto, že bych udělala scénu, ale proto, že tam vzniklo ticho, které bylo nepříjemné všem. Mohla jsem si vybrat něco jiného. Mohla jsem ukázat prstem a neřešit to. Ale v tu chvíli jsem si řekla, že vlastně nechci. Nechci podporovat místo, kde je normální mluvit s lidmi takhle. Poděkovala jsem a řekla, že si to rozmyslím. Byla to zdvořilost, která mi v té chvíli přišla důležitější než nákup.
Odchod bez nákupu, ale s myšlenkami
Když jsem vyšla ven, uvědomila jsem si, že mám ruce prázdné. A zvláštní je, že mě to vlastně nemrzelo. Spíš jsem cítila smutek. Nad tím, jak rychle se vytrácí obyčejná ochota. Nad tím, že i v malých obchodech, kde dřív vládla lidskost, se dnes člověk cítí jako přítěž. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem to neměla přejít. Jestli nejsem přecitlivělá. Ale čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc mi docházelo, že nejde o jednu špatnou odpověď. Jde o atmosféru. O pocit, že se musíte omlouvat za to, že se ptáte.
Takové drobnosti si člověk pamatuje déle než samotný nákup. Ne proto, že by byly dramatické, ale protože jsou vypovídající. Ukazují, jak se k sobě chováme v běžných situacích, kde by to mělo být nejsnazší. Zeptat se. Odpovědět. Pomoci. Do té masny jsem se zatím nevrátila. Možná se tam časem znovu zastavím, možná ne. Ale jedno vím jistě. Ten salám mi za ten pocit nestál. A někdy je odchod s prázdnou taškou vlastně to nejlepší rozhodnutí, které můžete udělat.
