Článek
Vzala jsem ji do ruky bez jediného podezření a začala ji pomalu třídit. U dopisů a starých faktur jsem ani nepřemýšlela, jsou to běžné věci. Jenže pak jsem mezi šanony uviděla složku, která na první pohled nevypadala jako firemní dokument. Byla jiná, osobní a těžká. A když jsem ji otevřela, cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo.
Začalo to nenápadně. Krabice ležela v rohu stolu, jako kdyby ani nepatřila mezi ostatní věci. V práci nás čekala reorganizace a já měla převzít agendu po kolegovi, který odcházel. Všichni se tvářili, že je to čistě formální záležitost. Krabice s dokumenty byla poslední věc, která po něm zůstala. Byla trochu zaprášená a na víku měl rukou napsané moje jméno, jako kdyby tím chtěl něco naznačit.
Otevřela jsem ji a začala opatrně rozkládat obsah na stůl. Byly v ní obyčejné složky, přesně takové, jaké člověk vídá každý den. Účetní podklady, staré smlouvy, několik osobních poznámek, které se v kancelářích obvykle povalují. Nic zvláštního. Až do chvíle, kdy jsem narazila na ten jeden šanon. Nebyl součástí firemní agendy a už na první pohled působil jinak. Těžší, pevnější, se stříbrným hřbetem, na kterém nebylo žádné označení.
V ruce jsem ho držela možná déle, než bylo nutné. Něco ve mně říkalo, že tohle není obyčejný dokument, který mám jen přesunout do archivu. Zaváhala jsem. Neviděla jsem důvod proč, ale něco mě nutilo být opatrná. Nakonec jsem ho pomalu otevřela a zarazila se hned na první stránce. Nebyly v něm čísla ani tabulky. Byla tam fotka. Moje fotka. Nevěřila jsem tomu, co vidím. Vznikla před několika měsíci na firemním večírku, kdy jsem se smála u baru a kolega mi říkal, že si chce uchovat vzpomínky na dobrý tým.
Pod fotkou byly poznámky. Nebyly napsané stroze, jak by člověk očekával u pracovních materiálů. Spíš to působilo, jako by si někdo psal vlastní deník. Slova o tom, jak mě vnímal, jak se mu líbí můj úsměv a jak má pocit, že si rozumíme víc, než jen jako spolupracovníci. Srdce mi bušilo, protože to nebyl cizí text. Poznala jsem jeho rukopis. Patřil mu.
Stránky pokračovaly dalšími záznamy. Byly tam i další fotografie. Některé jsem ani nevěděla, že existují. Jak jdu po ulici s nákupem. Jak sedím v tramvaji a koukám z okna. Jak jím oběd ve firemní kuchyňce. Byly to nenápadné momenty každodenního života a někdo je sledoval. Sledoval mě. Ruce se mi začaly třást. Uvědomila jsem si, že ty okamžiky, kdy jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje, nebyly jen moje představa. Stránky byly popsané tak podrobně, až mi bylo fyzicky špatně.
V jednu chvíli jsem musela složku zavřít a opřít se o opěradlo židle. Všechno se se mnou zatočilo. Nechápala jsem, jak je možné, že jsem nic netušila. Byl vždy přátelský, tichý, trochu nesmělý. Nikdy nepůsobil jako člověk, který by zašel tak daleko. V kanceláři jsme se bavili normálně. Občas donesl koláč, občas mi pochválil nový svetr. Nic, co by překročilo hranici slušnosti. Jenže teď mi došlo, že si zřejmě vytvořil úplně jiný obraz nás dvou.
Musela jsem se zvednout a projít se po kanceláři. Bylo mi nepříjemně už jen tím, že jsem v místnosti, kde ty dokumenty vznikaly. Nevěděla jsem, komu to říct. Bála jsem se, že mi nikdo neuvěří, protože navenek působil bezproblémově. Nechtěla jsem nikoho falešně obvinit, ale zároveň jsem cítila, že něco takového nemůžu nechat jen tak. Složku jsem vzala do ruky a znovu ji otevřela, abych se ujistila, že skutečně vidím to, co jsem viděla předtím.
Byla jsem v pokušení všechno zavřít zpátky do krabice a dělat, že o tom nevím. Jenže když jsem pomyslela na to, že mě někdo sledoval týdny, možná měsíce, znovu mě zamrazilo. Hleděla jsem na tu stříbrnou složku a uvědomila si, že to není jen zvláštní pracovní nález. Je to věc, která může mít následky a kterou musím předat dál. Nadýchla jsem se a poprvé za celý den jsem si připadala pevná v rozhodnutí.
Věděla jsem, že tohle sama neunesu. Ať už to dopadne jakkoliv, nemůže to zůstat schované v krabici po někom, kdo odešel. Některé věci člověk jednoduše nesmí ignorovat. A tahle byla jednou z nich.
