Článek
Já jsem jen věděla to, že ode dneška mám jeho počítač, jeho šuplíky, jeho židli i jeho monitor, který měl v rohu malou oděrku. Nikdy jsem si ho pořádně nevšímala, nikdy jsme si nebyli blízcí, jen jsme se zdravili a občas si vyměnili pár vět o počasí.
Přesouvala jsem si věci z mého starého místa na nové, utírala stůl ubrouskem, který jsem měla v kabelce, a snažila se mít pocit, že je to změna k lepšímu. Povýšení to nebylo, ale přestěhovali mě blíž k oknu a to bylo pro mě malé osobní vítězství.
Když jsem se konečně posadila, zapnula jsem počítač. Trvalo mu to déle, než jsem čekala, a místo firemní přihlašovací obrazovky naběhl přímo do uživatelského profilu. To mě překvapilo. Myslela jsem, že IT už vše smaže a připraví. Jenže zřejmě pospíchali, stejně jako všichni u nás.
Chvíli jsem jen seděla a dělala, že mě to nezajímá. Že to okamžitě vypnu a zavolám IT. Jenže pak jsem si vzpomněla, že potřebuji rychle dokončit týdenní report a nemám čas čekat. Řekla jsem si, že si jen otevřu Excel a nebudu nic jiného procházet. Jenže zvědavost bývá nevyzpytatelná. A moje byla najednou větší než pracovní morálka.
Otevřela jsem složku Dokumenty. Čekala jsem nějaké tabulky, možná staré pracovní soubory. Bylo tam toho dost, i když většina měla názvy, které jsem vůbec neznala. Chtěla jsem to zavřít, ale jeden dokument mě zarazil. Byl pojmenovaný Poslední dny. Jednoduché jméno, nic nápadného, ale přišlo mi zvláštní, že by si někdo zapisoval něco podobného.
Seděla jsem naprosto tiše, jen světlo monitoru mi svítilo do obličeje. Ruka mi trochu cukla, když jsem na dokument klikla. A v tu chvíli se mi zatajil dech.
Nebyl to pracovní soubor. Nebyly tam žádné tabulky, žádné poznámky z porad, nic, co by patřilo do firemního prostředí. Bylo to něco úplně jiného. Osobní text. Záznam. Možná zpověď. Psaný stručně, úsečně, jako by ho psal člověk, který už neměl sílu na dlouhá vysvětlení.
První věta mi zůstala vypálená v hlavě. Nedokázala jsem ji vymazat, ani když jsem ten soubor zavřela. Bylo v ní něco, co jsem do té doby o Martinovi vůbec netušila. Vlastně něco, co nikdo netušil. A jak jsem četla dál, pochopila jsem, že celý jeho odchod nebyl tak jednoduchý, jak se vyprávělo. Že ten lehký úsměv, který měl na poradách, nebyl zdaleka tak upřímný. Že se dlouho snažil fungovat, přestože se mu dny rozsypávaly pod rukama.
Seděla jsem tam, držela myš v ruce a srdce mi bušilo, jako bych právě porušovala něco, co se nesmí. Ale nemohla jsem přestat číst. Bylo to autentické, syrové, obyčejné lidské přiznání o tom, že někdy už člověk neví, jak dál. Že se snaží, ale každý den je těžší. Že věří, že změna práce bude vysvobození, ale zároveň ví, že utíká jen před sebou.
Každá věta jako by mi přibližovala člověka, kterého jsem roky míjela ve dveřích. Najednou jsem viděla, že za tím, jaký byl, muselo být něco, čeho si nikdo z nás nevšiml. Měla jsem chuť ten počítač vypnout a už nikdy nezapnout. Jako bych se dotkla něčeho, co nebylo určené mým očím. Ale zároveň jsem cítila zvláštní tíhu. A možná i odpovědnost.
Uvědomila jsem si, jak snadno člověk přehlédne někoho, kdo se potýká s věcmi, o kterých nemluví. Jak jednoduše si řekneme, že někdo je uzavřený, nepříjemný nebo divný, aniž bychom tušili, co se odehrává v jeho hlavě.
Když jsem dokument konečně zavřela, seděla jsem dlouho bez hnutí. Zírala jsem na monitor, jako bych čekala, že se zčistajasna objeví vysvětlení. Nic nepřišlo. Jen ticho kanceláře, ve které bzučely zářivky a klimatizace foukala studený vzduch podél zdi.
Moje první reakce byla, že to smažu. A že okamžitě zavolám IT, aby počítač přeinstalovali. Jenže jsem nemohla. Cítila jsem, že to takhle nemám udělat. Jako by to bylo zrady víc, než to, že jsem dokument otevřela. Bylo to zvláštní. Věděla jsem, že nemám právo s tím textem cokoli dělat, ale zároveň jsem cítila, že se nedokážu tvářit, že jsem ho nečetla.
Ten den jsem skoro nepracovala. Jen jsem přemýšlela o tom, jak jsme všichni vedle sebe a každý žije svůj svět plný věcí, které se na první pohled nepoznají. A taky o tom, že možná stačí málo, aby se z obyčejného pracovního kolegy stala pro někoho důležitá opora. Kdybych si s ním někdy sedla na oběd nebo se zeptala, jak se má, možná by mi něco naznačil. Možná ne. To se už nedozvím.
Po skončení pracovní doby jsem počítač nechala běžet. Zavřela jsem dokumenty, ale nic jsem nesmazala. Rozhodla jsem se, že to nechám přesně tak, jak to bylo. Neuměla jsem jinak. Bylo to jeho poslední místo, jeho stůl, jeho myš, jeho obrazovka. A i když jsem na tom místě seděla já, pořád to tam trochu vonělo po něm.
Domů jsem šla pomaleji než obvykle. V hlavě jsem měla zvláštní prázdno, ale i pocit, který neumím popsat. Jako bych si uvědomila něco důležitého o lidech kolem sebe, o sobě, o tom, jak málo toho o sobě opravdu víme.
Ten soubor jsem pak už nikdy neotevřela. Ale od té chvíle, pokaždé když sedím u toho stolu, na chvilku si na Martina vzpomenu. A doufám, že tam, kde je teď, se mu dýchá o něco lehčeji.
