Článek
Nechodím často, ale když už, chci si to užít. A tak jsem se jednou vypravila do své oblíbené kavárny v centru města. Bylo po obědě, lehce před třetí, a já si řekla, že si udělám hezké odpoledne. Káva, dortík, chvilka pro sebe.
Uvnitř bylo příjemně, venku foukal studený vítr, tak jsem byla ráda, že jsem si našla útulný stůl u okna. Objednala jsem si kávu a čokoládový dezert, který tam mají výborný, a když mi číšnice donesla kávu a oznámila, že zákusek bude za chvilku, rozhodla jsem se mezitím odběhnout na toaletu. Nechala jsem si na stole kabelku i kabát přehozený přes židli, káva stála přede mnou, horká, čerstvě připravená. Bylo očividné, že tu někdo sedí. Totiž, že tu sedím já.
Když jsem se vrátila a nebyla jsem pryč víc než dvě, tři minuty, stál u mého stolu mladý pár. Ona už seděla na mé židli, kabelka byla odsunutá stranou, kabát přehodil číšník na vedlejší věšák a můj stůl byl najednou cizí. Na místě, kde měla stát moje káva, bylo prázdno. A když jsem se rozhlédla, zahlédla jsem číšnici, jak v ruce nese čokoládový dort. Přišla k tomu stolu a světe div se položila ho před tu slečnu, která teď seděla na mém místě.
Oslovila jsem je, že ten stůl je můj, že jsem si jen odskočila a že jsem ho nezamýšlela uvolnit. Slečna se na mě podívala s úsměvem a odpověděla: „Ale když jste tu nebyla… tak jsme si mysleli, že je volno.“ Mysleli. No výborně. Kabelka, kabát, přinesená káva to jim jako nestačilo? Připadalo mi to celé jako špatný vtip. A než jsem stačila cokoli dalšího říct, slečna už měla v puse první sousto dezertu, který byl původně můj.
Byla jsem v šoku. V takovém tom tichém, nevěřícím šoku, kdy člověk neví, jestli se má smát, brečet, nebo se zvednout a odejít. Číšník k tomu všemu stál opodál a vypadal spíš zmateně než ochotně něco řešit. Řekla jsem, že jsem si to jídlo objednala, že jsem u stolu seděla, že mám u sebe účtenku, pokud je potřeba, a že bych prosila vysvětlení, jak je možné, že někdo cizí mi doslova sedne ke stolu a začne jíst moje jídlo. Slečna se jen usmála, že se omlouvá, že to nechtěla takhle, a pak dodala, že už si „aspoň kousek dala“, tak že to nějak dorovná. Dorovná. Můj oběd, můj klid, moje místo.
Číšník nakonec přinesl jiný dezert. Ne ten samý, ten už slečna dojídala, jako by se nechumelilo. A nabídl mi nový stůl v rohu, u dveří, kde neustále profukovalo. O kávu, která dávno vystydla, jsem si musela říct znovu. V tu chvíli už jsem ale ani neměla chuť. Chtělo se mi brečet. Ne proto, že mi někdo snědl dort, to bych si koupila nový. Ale proto, jak samozřejmé je pro některé lidi ignorovat druhé. Nevidět je. Přejít přes ně, jako by nebyli. Usednout ke stolu někoho jiného a tvářit se, že je to v pořádku.
Myslela jsem si, že mám pevné nervy. Ale ten pocit bezmoci, že vás někdo jednoduše přeskočí v řadě, sedne si na vaše místo, vypije vaši kávu a sní váš dort a celý svět jen pokrčí rameny… ten byl silnější. Všichni jsme se naučili žít v nějakém rámu slušnosti nebo jsem si to aspoň myslela. Když ale vidíte, jak někdo naprosto bez ostychu zabere, co mu nepatří, a ještě se u toho usmívá, začne ve vás hlodat otázka: kde jsme to vlastně skončili?
Odešla jsem o dvacet minut později, s novým dezertem zabaleným s sebou a s pocitem, že příště si kávu raději uvařím doma. Ne že by mi nešlo o jídlo, ale o ten klid a ten vám v dnešní době nevezme kuchař, ale jiní hosté. A možná i obsluha, která nemá páteř. Jenže jak dlouho budeme takhle mávat rukou a říkat, že se nic neděje? Jak dlouho budeme mlčet, když si někdo vezme, co mu nepatří, a ještě se u toho tváří, že je v právu?
Ale já už teď vím, že do té kavárny nepůjdu. A že až zase uvidím volný stůl, radši se dvakrát ujistím, že tam někdo neseděl přede mnou. Protože co kdybych náhodou taky někomu jedla jeho zákusek?
