Článek
Každou sobotu je to stejné. Přijede k nám tchýně, přinese krabičku s domácími sušenkami, sedne si ke stolu a spustí. O počasí, o tom, co kde četla, co říkala sousedka. Většinou to beru s nadhledem, snažím se být milá a udržovat klid. Ale tuhle sobotu se stalo něco, co mě zarazilo víc než cokoli, co kdy pronesla.
Byli jsme právě u dezertu, když se zmínila o tom, že by letos ráda oslavila Vánoce trochu jinak. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem, že tím myslí nový recept nebo jinou výzdobu. Jenže pak to přišlo.
Řekla, že se domluvila s manželovým bratrem a jeho ženou, že by se svátky letos slavily u nich. A že bychom tam samozřejmě všichni přijeli, i my s dětmi. Prý aby se to trochu obměnilo, že u nás to bylo poslední roky pořád stejné. Jenže to vůbec nebyla pravda.
Každý rok jsem se starala o to, aby bylo všechno perfektní. Pekla jsem, zdobila, plánovala dárky, připravovala program pro děti. A najednou slyším, že to bylo pořád stejné a že letos to vezme do rukou někdo jiný. Bez předchozí domluvy. Bez zeptání. Jen oznámení u kafe.
Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Ne proto, že by mi vadilo nebýt hostitelkou, ale protože mě vůbec nikdo nezapojil do rozhodování. Seděla jsem tam, usmívala se naoko a přitom uvnitř zpracovávala, že někdo jiný plánuje moje Vánoce.
Když tchýně odešla, sedli jsme si s manželem a probrali to. Byl překvapený stejně jako já. Řekl, že o ničem nevěděl a že s bratrem zatím nic nedomlouvali. Prý jen zmínil, že by možná letos udělali něco u nich. A ona to rovnou vzala jako rozhodnutí.
Došlo mi, že takhle to s ní bude pořád. S dobrými úmysly, ale bez ohledu na ostatní. Vždycky má pocit, že ví nejlíp, co je pro všechny správné. Tentokrát jsem se ale rozhodla, že to nebudu jen tiše přijímat.
Ještě ten večer jsem jí napsala zprávu. Slušně, ale jasně. Že si vážím její snahy, ale že bych byla ráda, kdybychom takové věci řešili společně. Že pro mě Vánoce nejsou jen o místě, ale o atmosféře, kterou chceme jako rodina sdílet. A že bych se nerada cítila jako host ve vlastním životě.
Odpověděla mi až druhý den. Napsala, že mě nechtěla nijak zranit a že to myslela dobře. A že prý si to ještě společně probereme. Možná se nakonec nic nezmění, možná budeme slavit jinde. Ale poprvé jsem řekla, co cítím. A to je pro mě letos ten největší předvánoční krok.
