Článek
Nastoupily jsme dvě zastávky po sobě. Já, kočárek a unavené dítě, které už mělo dávno spát. Automaticky zamířím k místu u dveří, kde se s kočárkem tak nějak počítá. Ne vždycky, ale dnes tam aspoň trochu prostoru bylo. Zabrzdím, přistrčím kočárek blíž ke stěně a v duchu doufám, že nikomu nebudu překážet. V hlavě mám ten známý pocit, že se musím omlouvat už jen tím, že existuju.
Tramvaj se rozjede a já kontroluju, jestli má dcera zakryté nohy, jestli jí není zima a jestli neusnula v poloze, ze které ji za chvíli bude bolet krk. Všechno je v pořádku. A právě v tu chvíli slyším hlas. Nejdřív si ani nejsem jistá, že patří mně. „To si myslíte, že tady máte celý vůz jen pro sebe?“ ozve se starší paní kousek ode mě. Trvá mi pár vteřin, než mi dojde, že se dívá přímo na kočárek.
Ztuhnu. Doslova. Ruce mám položené na madle, ale najednou nevím, co s nimi. Hlavou mi prolétne tisíc odpovědí, ale žádná se nedostane ven. Paní pokračuje. O tom, jak jezdí tramvají celý život. O tom, že dřív si lidi víc vážili ostatních. O tom, že kočárky zabírají místo. A já tam stojím a cítím, jak se mi do očí derou slzy, které si zakazuju pustit.
Nejde ani tak o ta slova. Spíš o tón. O jistotu, se kterou mi dává najevo, že jsem na obtíž. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli se někdo ozve, jestli se mě někdo zastane, nebo aspoň naváže oční kontakt. Lidi koukají jinam. Do mobilů, z okna, na reklamy nad dveřmi. Ten prostor je najednou strašně tichý, i když tramvaj jede dál.
Chci něco říct. Že jsem si to místo nevybrala schválně. Že bych klidně stála jinde, kdyby to šlo. Že taky platím jízdenku. Že jsem dneska unavená a že tohle fakt není den, kdy bych chtěla s někým bojovat. Místo toho jen potichu procedím, že se snažím nepřekážet. Zní to slabě i mně samotné. Paní si odfrkne a otočí se pryč. Jako by tím bylo všechno vyřešeno.
Zbytek cesty jedu se staženým žaludkem. Přemýšlím, jestli jsem měla být ostřejší. Nebo klidnější. Nebo jestli jsem vůbec měla reagovat. V hlavě si přehrávám tu scénu znovu a znovu a pokaždé v ní říkám něco jiného. Něco chytřejšího. Něco důstojnějšího. Ve skutečnosti jsem ale v tu chvíli prostě neměla sílu.
Když vystoupíme, dýchne na mě studený vzduch a já si uvědomím, jak moc jsem celou dobu byla v napětí. Dcera se v kočárku zavrtí a spokojeně oddychuje. Pro ni to byla jen další jízda tramvají. Pro mě malá lekce o tom, jak snadno se člověk může cítit provinile za něco, co nemůže ovlivnit. A jak rychle se v nás probudí pochybnost, jestli máme právo zabírat prostor.
Ještě dlouho potom na tu paní myslím. Ne ve vzteku, spíš s otázkou, kolikrát už jsem se sama cítila podobně. Kolikrát jsem si řekla, že budu radši potichu, abych nikoho „neobtěžovala“. A dochází mi, že možná nejde jen o kočárek v tramvaji. Možná jde o to, jak málo si dovolujeme stát si za svým, když jsme unavení a zranitelní.
Příště možná odpovím jinak. Nebo taky ne. Ale aspoň budu vědět, že to ticho tehdy nebylo slabostí. Byla to únava. A ta se někdy hlásí o slovo dřív než odvaha.
