Článek
Nikdy si na nic nestěžuje a jediné, co ji v poslední době trápí, jsou její artritické klouby a rostoucí ceny v obchodech. Právě ty ceny se staly naším tématem číslo jedna, když jsem za ní minulý týden přijela na návštěvu. Vytáhla účtenky uspořádané podle data a ukazovala mi, jak mléko zdražilo o sedm korun, máslo o patnáct a o mouce ani nemluvě.
„A ten cukr,“kroutila hlavou nad účtenkou z místní samoobsluhy, „to je přímo zločin. Padesát čtyři korun za kilo! Za to bych dřív koupila celý nákup.“ Poslouchala jsem její stesky a najednou mě napadlo něco, co by jí mohlo udělat radost. V sousedním městě nedávno otevřeli polský diskont, o kterém jsem slyšela, že nabízí potraviny za výrazně nižší ceny. Bylo rozhodnuto – vezmu babičku na výlet.
„V sobotu tě svezu do Biedronky,“řekla jsem jí při loučení. „Prý je tam levněji než u nás.“Babička se zatvářila nejistě. „Do Polska? Ale já jsem tam nikdy nebyla. A co když mi nebudou rozumět?“ Musela jsem se zasmát. „Babi, ten obchod je tady v Česku, jen je polský. A platí se tam naší měnou.“ Sobotní ráno bylo jako malované, a když jsem zaparkovala před obchodem, babička už vyhlížela z okýnka jako malá holka před návštěvou cukrárny. Vzala jsem nákupní vozík a pomohla jí z auta.
„Teda, to je ale veliké,“vydechla, když jsme prošly automatickými dveřmi. A pak se stalo něco, co jsem nečekala – moje obvykle rozvážná babička, která v obchodě vždy postupuje systematicky podle svého seznamu, popadla vozík a zmizela mi mezi regály jako teenager v nákupním centru.
Chvíli jsem ji hledala, až jsem ji našla v oddělení sladkostí, jak studuje etiketu na čokoládě. „Věruško, koukej,“ volala na mě nadšeně a mávala tabulkou čokolády, „tahle je skoro o polovinu levnější než u nás v Jednotě! A je opravdu dobrá, podívej, kolik má kakaa.“ Než jsem stačila zareagovat, už mířila k dalšímu regálu. Po dvaceti minutách jsme měly vozík z poloviny plný a babička zářila, jako by objevila poklad.
U regálu s kávou se najednou zastavila. Stála tam s balíčkem kávy v ruce a po tváři jí stekla slza. Polekaně jsem k ní přispěchala. „Babi, co se děje? Je ti něco?"Ukázala mi balíček. „Tohle je káva, kterou pil tvůj děda. Tu jsme kdysi kupovali, když jsme jezdili do Polska na trhy. Jmenuje se úplně stejně a má stejný obal. Tehdy stála majlant, proto ji kupoval jen na svátky nebo když někdo přišel na návštěvu.“
Stály jsme tam uprostřed polského diskontu a já jsem poprvé viděla, jak moje silná babička pláče nad balíčkem kávy. V tu chvíli jsem pochopila, že tenhle výlet není jen o cenách. „Víš co,“ řekla jsem a objala ji kolem ramen, „dneska si nakoupíme, na co máme chuť. Je to na mě.“ Když jsme o dvě hodiny později skládaly nákup do auta, babička už zase byla ve své kůži. Smála se, jak se těší, až ukáže sousedce Květě, co všechno může koupit, když ví, kam jít.
Cestou zpět jsem přemýšlela, jak je zvláštní, že něco tak obyčejného jako nákup v diskontním řetězci může přinést tolik emocí. Pro mě to byl jen výlet do levnějšího obchodu, pro babičku to byla cesta do minulosti. Večer, když jsme seděly u kávy – ano, přesně té polské, na kterou měl děda slabost – vytáhla babička z kredence staré fotoalbum. Ukázala mi fotky z výletů do Polska ze sedmdesátých let. Ona a děda ve staré škodovce plné banánů, pomerančů a kávy, usmívající se do objektivu na parkovišti někde u hranic.
„Tenkrát jsme jezdili pro věci, které u nás nebyly k dostání,“ vysvětlovala. „A dneska? Dneska zase jezdíme pro věci, které si u nás nemůžeme dovolit. Svět se mění, ale některé věci zůstávají stejné.“ Když jsem odjížděla, babička mi dala sáček s polskými sušenkami. A já jsem si odvezla mnohem víc – pochopení, že i obyčejný nákup může být plný příběhů, a že někdy stačí málo, aby člověk udělal radost těm, na kterých mu záleží.
