Článek
Ano, mluvím o výprodejích. O té vzrušující honičce za červenými cedulkami, o adrenalinu při pohledu na přeškrtnuté ceny, o pocitu vítězství, když odcházím s taškami plnými „úlovků“ za zlomek původní ceny. Je mi padesát čtyři let a lov slev je můj životní sport. Nepotřebuji posilovnu, nepotřebuji trenéra. Mám své oblíbené obchody, svou strategii, svůj tréninkový plán. A stejně jako každý vrcholový sportovec, i já mám své trofeje. Největší z nich? Můj manžel Ivan.
Ale začněme od začátku. Moje vášeň pro slevy se nezrodila z rozmaru. Vyrostla jsem v rodině, kde se počítala každá koruna. Matka samoživitelka, tři děti, malý byt na sídlišti. Nové oblečení? Jen na Vánoce nebo k narozeninám. Značkové věci? Ty jsme znali jen z časopisů. Když jsem jako teenagerka toužila po módních kouscích, musela jsem být vynalézavá. A tak jsem objevila kouzlo výprodejů.
Zpočátku to byla nutnost. Způsob, jak si dopřát něco hezkého, aniž bych utratila celé kapesné. Postupem času se z nutnosti stala záliba. A ze záliby vášeň. Dnes, po více než třiceti letech „tréninku“, jsem v tom, troufám si říct, mistryně. Mám svůj systém. Znám termíny sezónních výprodejů ve všech obchodních centrech v okruhu padesáti kilometrů. Vím, který obchod začíná s výprodeji nejdříve, který nabízí největší slevy až v druhém týdnu, který má tajné dodatečné slevy jen pro věrné zákazníky. Mám kalendář plný poznámek, upomínek, strategických plánů.
„To je ale ztráta času,“ říkají někteří. „Proč neutrácíš za zážitky místo věcí?“ ptají se jiní. Ale oni to nechápou. Pro mě je lov slev zážitek sám o sobě. To vzrušení, když najdu designové šaty za pětinu původní ceny. Ta radost, když odcházím s kvalitními botami, které by si normálně moje peněženka nemohla dovolit. Ten pocit vítězství, když kamarádka obdivuje můj nový kabát a já jí s hrdostí prozradím, že stál méně než její kabelka. Nejde jen o úsporu peněz. Jde o ten pocit, že jsem chytřejší než systém. Že jsem našla cestu, jak si dopřát kvalitu a luxus, aniž bych za to platila luxusní cenu. Je to jako malé vítězství v každodenním boji s konzumní společností.
A pak přišel ten osudný den. Lednové výprodeje, moje oblíbená sezóna. Venku mrzlo, ale já stála ve frontě před obchodním domem hodinu před otevřením. Nebyla jsem sama – kolem mě postávalo několik dalších „lovců“, většinou ženy různého věku. A jeden muž. Vysoký, šedovlasý, s laskavýma očima a úsměvem, který prozrazoval, že i on zná to vzrušení z lovu.
„Také míříte na ten oblek ve třetím patře?“ zeptal se mě s úsměvem. „Ten, co byl včera v katalogu?“ Přikývla jsem, trochu překvapená. Muži obvykle nesledují katalogy tak pečlivě jako ženy. „Přesně ten. Ale myslela jsem, že budu jediná, kdo ho zahlédl.“ „Mám oko pro kvalitu za dobrou cenu,“ odpověděl. „A taky vím, že tenhle obchod dává v první hodinu výprodeje ještě dodatečnou slevu.“
V tu chvíli jsem věděla, že jsem potkala spřízněnou duši. Někoho, kdo rozumí mé vášni. Kdo nechápe lov slev jako projev lakoty nebo marnotratnosti, ale jako strategickou hru, která přináší radost a uspokojení. Jmenoval se Ivan a byl vdovec. Jeho žena zemřela před třemi lety a on se musel naučit postarat se sám o sebe – včetně nakupování. A jako bývalý vojenský stratég přistupoval k výprodejům s precizností generála plánujícího bitvu.
Ten den jsme oba ulovili to, co jsme chtěli - já krásné šaty, on elegantní oblek. A pak jsme šli na kávu. Povídali jsme si o nejlepších výprodejových úlovcích, o tajných tipech. Smáli jsme se příhodám z přeplněných obchodů, sdíleli zklamání z „falešných“ slev, obdivovali vzájemně své trofeje. O měsíc později jsme spolu vyrazili na výprodeje do Vídně. Za půl roku jsme společně prošli všechna obchodní centra v republice. A po roce mi Ivan nabídl prsten – samozřejmě koupený ve slevě, ale ne méně krásný, ne méně hodnotný.
Dnes, po pěti letech manželství, stále lovíme společně. Máme své rituály – ranní káva a studium letáků, strategické plánování trasy, rozdělení úkolů. Ivan jde do oddělení elektroniky, já do módy. Setkáme se u pokladen, porovnáme úlovky, oslavíme úspěchy. Naši přátelé se nám občas smějí. „Vy dva a vaše výprodeje,“ říkají s pobavením. Ale my víme, že jsme našli něco vzácného – společnou vášeň, která nás spojuje. Něco, co můžeme sdílet, co nám přináší společnou radost.
A víte, co je na tom nejlepší? Díky našemu společnému koníčku jsme ušetřili dost peněz na to, abychom si mohli dopřát věci, o kterých jsme dříve jen snili. Loni jsme byli na dovolené na Bali. Letenky koupené v akci, ubytování rezervované přes last minute. Letos plánujeme Nový Zéland. Opět díky skvělé nabídce, kterou Ivan objevil při procházení internetu ve tři ráno.
Někdo by mohl říct, že je to posedlost. Že bychom měli utrácet peníze „normálně“, bez tohoto honu za slevami. Ale proč? Proč platit plnou cenu, když můžete mít stejnou věc levněji? Proč neuplatnit svůj důvtip, svou trpělivost, svou strategii a nezískat za to odměnu? Pro nás je lov slev více než jen způsob, jak ušetřit. Je to životní filozofie. Je to důkaz, že s trochou úsilí, trpělivosti a myšlení můžete získat více za méně. Že nemusíte být milionář, abyste žili dobře. Že chytrost a vytrvalost jsou někdy cennější než tučné konto.
A hlavně – je to něco, co nás spojuje. Co nám dává společné zážitky, společné vzpomínky. Není to jen o věcech, které kupujeme. Je to o společné radosti z úspěchu. Takže ano, jsem lovkyně slev. A jsem na to hrdá. Protože díky této vášni jsem našla nejen spoustu krásných věcí za skvělé ceny, ale také lásku svého života. A to je úlovek, který nemá cenu – ani ve výprodeji.
Ivane díky, že jsi ten nejlepší parťák na lov, jakého jsem si mohla přát. A že jsi důkazem, že i v padesáti můžete najít lásku, třeba ve frontě před obchodním domem v den zahájení výprodejů.
