Článek
Vysokého, vtipného programátora s uhrančivýma očima a úsměvem, který dokázal rozzářit i tu nejponuřejší místnost. Alespoň tak jsem ho viděla já. Potkali jsme se na svatbě společných přátel, kde byl svědkem a já družičkou. Klišé jak z romantické komedie, ale nám to tehdy přišlo roztomilé. O půlnoci jsme se líbali na balkóně a do roka jsme spolu bydleli.
Náš vztah byl to, čemu moje máma říkala „z pohádky“. Žádné velké hádky, jen občasné neshody, které jsme vždycky vyřešili dřív, než jsme šli spát. Tomáš mi každý pátek nosil květiny, vařil mi čaj, když jsem byla nemocná, a nikdy nezapomněl na naše výročí. A já? Já mu na oplátku pekla jeho oblíbené sušenky, kupovala lístky na koncerty kapel, o kterých mluvil, a nikdy jsem nezapomněla pochválit nový účes nebo košili. Prostě dokonalý pár. Alespoň jsem si to myslela.
Ten den začal jako každý jiný. Vstala jsem, uvařila kávu, políbila Tomáše na tvář, než odešel do práce, a sedla si k počítači dokončit článek o udržitelné módě. Kolem poledne mi přišla zpráva na Instagramu. Od účtu bez profilové fotky, s náhodným jménem, které jsem neznala. „Omlouvám se, že ti to musím říct takhle, ale myslím, že bys to měla vědět. Tvůj přítel není tak dokonalý, jak si myslíš.“
Nejdřív jsem se zasmála. Klasický spam, možná začátek nějakého podvodu. Jenže pak přišla další zpráva. A v ní fotka. Tomáš sedící v kavárně s dívkou, kterou jsem neznala. Drželi se za ruce přes stůl a smáli se, jako by kolem nich nikdo nebyl. „Tohle je z minulého úterý. Kavárna Modrý anděl, byli tam tři hodiny. Není to poprvé.“
Cítila jsem, jak mi žaludek sjel někam k zemi. Minulé úterý? To byl Tomáš údajně na firemním večírku. Přišel domů pozdě, lehce opilý, s vyprávěním o nudných firemních hrách a přepáleném řízkovi. Pamatuju si to přesně, protože jsem mu chystala oblečení na druhý den, zatímco on usínal vedle mě.
„Kdo jsi? Proč mi to posíláš?“ napsala jsem s roztřesenými prsty.
„Přítelkyně té dívky. Andrea mě podváděla s tvým přítelem skoro půl roku. Včera jsem to zjistila a myslela jsem, že bys to měla vědět i ty. Zasloužíš si pravdu.“
Seděla jsem jako opařená a zírala na obrazovku. Půl roku? To není žádné jednorázové klopýtnutí. To je plnohodnotný vztah. A já nic netušila. Připadala jsem si najednou jako ta největší husa na světě. Jak jsem mohla být tak slepá?
Když jsem se trochu vzpamatovala, začala jsem přemýšlet logicky. Potřebovala jsem důkazy. Nechtěla jsem věřit nějaké anonymní zprávě. Ale co když je to pravda? Otevřela jsem Tomášův notebook – heslo jsem znala, nikdy před sebou jsme nic neskrývali. Nebo jsem si to alespoň myslela.
A tam jsem to našla. Stovky zpráv s nějakou Andreou. Fotky, plány na společné výlety, dokonce i video, které mi zamrazilo v zádech. Tomáš jí říkal, že ji miluje. Že se mnou je jen ze zvyku, ale ona je ta pravá. Že až najde odvahu, všechno mi řekne a odejde za ní.
Když se Tomáš večer vrátil domů, seděla jsem v obýváku s jeho notebookem na klíně. Položil tašku na zem a políbil mě do vlasů jako vždycky. „Jak bylo v práci, lásko?“ zeptal se a začal si sundavat kravatu.
„Nevím, jak bylo tobě,“ odpověděla jsem klidně, „ale já jsem dnes zjistila zajímavou věc.“ Otočila jsem k němu notebook s otevřenou konverzací s Andreou.
Jeho tvář během vteřiny proměnila barvu. Z běžné zdravé růžové na bledou jako stěna. „Já… to ti můžu vysvětlit,“ vydechl.
„Vážně? A jak vysvětlíš půl roku lží? Jak vysvětlíš, že jsi jí říkal, že mě opustíš? Že jsi se mnou jen ze zvyku?“ Byla jsem překvapená, jak klidně mluvím, když uvnitř jsem se doslova rozpadala.
Jeho vysvětlení bylo stejně patetické, jako jsem čekala. Že to začalo nevinně. Že nevěděl, jak to ukončit. Že mě pořád miluje, ale s ní to bylo vzrušující. Poslouchala jsem ho a cítila, jak se mi v hrudi rozlévá zvláštní směs bolesti a úlevy. Bolesti z jeho zrady, ale úlevy, že konečně znám pravdu.
Ten večer jsem si sbalila dva kufry a odjela k rodičům. Neplakala jsem. Ani když jsem za sebou zavírala dveře bytu, ani když jsem nastupovala do taxíku. Slzy přišly až o několik dní později, když jsem v kapse bundy našla lístek od Tomáše – drobný vzkaz, který mi nechal den před tím, než všechno prasklo: „Miluji tě víc než včera, méně než zítra.“
Je to už rok, co jsem od něj odešla. Nikdy jsem neodepsala autorce anonymní zprávy, ale v duchu jí děkuji každý den. Ne za to, že mi zničila iluzi o dokonalém vztahu, ale za to, že mi ukázala pravdu.
