Článek
První setkání
Se svým přítelem jsem chodila skoro rok. Byli jsme spolu šťastní, i když občas trochu rozdílní. On byl spíš klidný typ, já živější. Ale říkala jsem si, že protiklady se přitahují. Když mě poprvé pozval domů, abych poznala jeho rodiče, brala jsem to jako další krok. Byla jsem nervózní, chtěla jsem udělat dojem. Připravila jsem domácí bábovku, oblékla se slušně a těšila se, že poznám rodinu člověka, kterého mám ráda.
Jeho máma byla milá, trochu tichá. Ale jeho otec… ten mě úplně vyvedl z rovnováhy. Charismatický, sebevědomý, s klidným pohledem, který měl v sobě něco, co jsem u vrstevníků nikdy neviděla. Když se usmál, cítila jsem, jak mi hoří tváře. A přitom jsem si říkala, že si to jen namlouvám.
Nevinné rozhovory
Zpočátku jsme spolu mluvili jen málo. Vždycky u stolu, když jsme všichni seděli u oběda. Postupně si ale všiml, že mě zajímají stejná témata jako jeho. Cestování, historie, umění. Párkrát jsme si psali i mimo rodinné návštěvy, čistě o věcech, které měly být „neutrální“. A já si to omlouvala, že je to přece v pořádku. Jenže někde uvnitř jsem cítila, že to není tak nevinné, jak bych si přála.
Když jsme se viděli znovu, už jsem se těšila víc na něj než na svého přítele. Nenáviděla jsem se za to, ale bylo to silnější než já. Přitahoval mě způsobem, který jsem nedokázala vysvětlit. Nešlo o vzhled, šlo o to, jak se ke mně choval. Naslouchal mi, chápal mě, dával mi pozornost, kterou jsem od svého partnera necítila.
Všechno se změnilo
Jednoho dne jsem u nich zůstala déle. Můj přítel musel odjet kvůli práci, ale jeho otec mi nabídl, že mě odveze domů. Cesta byla zvláštně napjatá. Mlčeli jsme, dokud jsme nezastavili před mým domem. A pak se to stalo. Naklonil se ke mně, pohladil mě po tváři a políbil. Jen krátce, ale ten okamžik mi zůstal vypálený do paměti.
Zpanikařila jsem. Utekla jsem do bytu, seděla tam dlouho a brečela. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Neudělala jsem nic proto, aby to přišlo, ale zároveň jsem věděla, že jsem tomu nebránila. Bylo mi zle z pocitu viny, a přitom jsem v sobě cítila touhu, kterou jsem nedokázala potlačit.
Zakázané city
Další dny jsme si nepsali. A já doufala, že to celé přejde. Jenže nepřešlo. Když jsme se znovu viděli, podívali jsme se na sebe a bylo to tam znovu. Něco, co se nedá popsat ani zastavit. Můj přítel nic netušil, byl pořád stejný, upřímný, možná trochu naivní. A já se čím dál víc propadala do situace, ze které nebylo cesty ven.
Jednou mi jeho otec napsal, že o tom přemýšlí každý den. Že ví, že je to špatné, ale že mě nedokáže dostat z hlavy. Místo odpovědi jsem ho zablokovala. A pak jsem se znovu rozbrečela. Protože jsem věděla, že kdybych mu odpověděla, skončilo by to něčím, co by zničilo tři životy najednou.
Odchod
S přítelem jsem se rozešla o pár týdnů později. Ne kvůli jeho otci, i když to s tím samozřejmě souviselo. Uvědomila jsem si, že s ním nemůžu být, když se mi do hlavy vkrádají jiné myšlenky. Bylo mi z toho všeho špatně, ale zároveň se mi ulevilo. Od té doby jsem jeho otce neviděla. Někdy mám chuť napsat, jen abych věděla, jak se má. Ale vždycky to zastavím.
Některé věci prostě nesmějí pokračovat, i kdyby k sobě ti dva cítili cokoli. A i když jsem se zamilovala do člověka, kterého bych nikdy neměla milovat, vím, že musím nechat v minulosti.Teď se snažím žít dál. Učit se znovu věřit, že láska může přijít i bez bolesti a viny. Jen to chce čas. A odvahu odpustit sobě.
Zdroj: Veronika P., Olomouc
