Článek
Lucie pracuje už sedmým rokem jako projektová koordinátorka v menší technologické firmě v Brně. Bere přibližně 52 tisíc korun čistého, žije sama v dvoupokojovém bytě, který koupila ještě před prudkým růstem cen nemovitostí, a hypotéku má nastavenou tak, aby ji zvládla bez problémů i v horším období. Nikdy se nepovažovala za bohatou, zároveň ale nemusela přemýšlet, jestli si na konci měsíce může dovolit zaplatit elektřinu nebo zajít s kamarádkou na večeři. Jediné, co měla nastavené jinak než většina jejích kolegyň, bylo nakupování.
Kabát za čtyři stovky
Oblečení ji vždycky bavilo, ale už několik let ho téměř nekupovala nové. Měla oblíbený second hand poblíž kanceláře a používala dvě aplikace, přes které lidé prodávali věci ze skříně. Nedávno si tam pořídila tmavomodrý vlněný kabát za 420 korun. Když v něm přišla do práce, kolegyně Petra ho pochválila a chtěla vědět, odkud ho má. „Z druhé ruky. Paní ho prý měla asi třikrát na sobě,“ odpověděla Lucie bez přemýšlení.
Petra se na chvíli zarazila. Nebylo to nic výrazného, jen krátké překvapení ve tváři. „Aha. Já myslela, že sis koupila nový,“ řekla a dál se tím nezabývaly. O několik dní později se ale podobná situace opakovala. Lucie měla na sobě značkové kožené boty, které pořídila za necelou tisícovku přes internet. Kolega Martin se smál, že na takové by musel dát skoro polovinu svého rozpočtu na oblečení. Když Lucie řekla, kolik skutečně stály, Petra poznamenala: „Ty teď nějak šetříš, viď?“ Lucie to tehdy brala jako obyčejnou poznámku. „Já šetřím pořád,“ odpověděla a pokračovala v práci.
Nabídku na oběd nejdřív nechápala
Během dalších týdnů si ale všimla několika drobností. Když si kolegyně objednávaly kosmetiku ze společného e-shopu, jedna z nich jí řekla, že se skládat nemusí, pokud se jí to teď nehodí. Když se domlouval firemní víkend v hotelu, Petra se jí mezi dveřmi zeptala, jestli není cena 2 800 korun za noc příliš vysoká. Nejdřív jí vůbec nedošlo, proč se jí na to ptá právě ona.
Definitivně jí to došlo až jedno úterý při obědě. Seděla s Petrou a další kolegyní Janou v bistru naproti kanceláři. Lucie si objednala polévku a vodu, protože večer měla domluvenou večeři s rodiči. Když přišlo placení, Petra vytáhla kartu a řekla: „Dneska tě zvu já.“ „Proč?“ zeptala se Lucie. „Jen tak. Vím, že teď asi trochu řešíš peníze.“
Lucie několik vteřin nevěděla, co na to říct. Pak se začala smát, protože jí celá situace přišla absurdní. Petra se ale nesmála. Vysvětlila jí, že si s Janou všimly, že nakupuje oblečení z druhé ruky, nechodí s nimi často na nákupy a poslední dobou si ani neobjednává dražší obědy. Usoudily proto, že má možná vyšší splátku hypotéky nebo nějaké problémy, o kterých nechce mluvit.
Peníze utrácím, jen za jiné věci
Lucii jejich domněnka neurazila. Spíš ji překvapilo, jak snadno vznikla. Ve firmě totiž nikdo netušil, že si každý měsíc automaticky posílá patnáct tisíc korun na investiční účet a další peníze odkládá na mimořádné splátky hypotéky. Rok předtím si bez půjčky zaplatila třítýdenní cestu po Portugalsku a právě plánovala rekonstrukci koupelny. Na oblečení jednoduše nechtěla vydávat částky, které jí nedávaly smysl.
„Já nemám problém s penězi,“ řekla Petře. „Jen mi přijde zbytečné koupit si svetr za tři tisíce, když někdo stejný prodává skoro nenošený za šest stovek.“
Petra přikývla, ale potom přiznala, že ji to vlastně nikdy nenapadlo. Sama každý měsíc utratila několik tisíc za oblečení, kosmetiku a doplňky. Ne proto, že by se potřebovala předvádět. Pracovala dlouho v prostředí, kde si lidé všímali značek, a postupně si zvykla, že dobře vypadat znamená mít věci, na kterých je poznat určitá cena. Navíc vyrůstala v rodině, kde se po výplatě nakupovalo a před další výplatou šetřilo. Peníze pro ni vždycky znamenaly hlavně to, co si za ně člověk může právě teď koupit.
Výplata o člověku neřekne všechno
Debata by možná skončila u oběda, kdyby se o několik měsíců později ve firmě nezačalo mluvit o zdražování nájmů. Jana si tehdy stěžovala, že by chtěla větší byt, ale nemá našetřenou dostatečnou rezervu. Petra přiznala, že ani ona nemá stranou víc než dvě výplaty. Když se zeptaly Lucie, řekla jim, že by v případě ztráty práce zvládla ze svých úspor přibližně rok běžného života.
Tentokrát bylo ticho na druhé straně stolu. „Počkej, ty máš našetřeno tolik?“ zeptala se Jana. Lucie přikývla. Nechtěla vytahovat konkrétní čísla, protože jí připadalo zvláštní probírat v kancelářské kuchyňce stav vlastního účtu. Zároveň ji ale pobavilo, že ještě před několika měsíci jí kolegyně chtěly zaplatit polévku, protože chodila v kabátu ze second handu.
Od té doby se mezi nimi nic zásadního nezměnilo. Petra dál miluje nové kabelky a Lucie dál hledá oblečení z druhé ruky. Občas si kvůli tomu ze sebe dělají legraci. Když nedávno Lucie přišla do kanceláře v béžovém saku, Petra si ho prohlédla a zeptala se: „Tak kolik? Tři stovky?“ „Dvě stě osmdesát,“ odpověděla Lucie. Tentokrát už se nikdo neptal, jestli jí nechybějí peníze. Petra si jen vzala telefon a chtěla vědět, na jaké aplikaci ho našla.
Zdroje: autorský text
