Článek
U babičky Milady a dědy jsem trávila prázdniny a jejich dům pro mě zůstal místem, kde se rodina vždycky sešla. Ve svých šestatřiceti jsem si pořád pamatovala, kdo kde sedával a jak děda po obědě rozděloval poslední brambory. Rok po jeho smrti mi společné návštěvy chyběly. Za babičkou jsme chodili, ale málokdy jsme se tam potkali všichni.
Miladě bylo osmasedmdesát a velké vaření už ji unavovalo. Když jsem navrhla oběd na dědovu památku, hned jsem dodala, že nakoupím, uvařím i uklidím. U ní jsme se pohodlně vešli, zatímco já měla malý byt. „Ale já si tentokrát opravdu sednu s vámi,“ řekla. Ujistila jsem ji, že právě proto to celé dělám.
Nestačil mi obyčejný oběd
Původně jsem chtěla upéct kuře. Při domlouvání mě ale napadlo vepřové s nádivkou, které měl děda rád. Babička doporučila, ať zůstanu u něčeho, co běžně vařím. Připomněla jsem jí, že její nádivku jsme dlouho neměli, a poprosila alespoň o recept. Nadiktovala mi suroviny a vysvětlila postup. Z toho, že některé množství určovala od oka, jsem si odnesla hlavně jistotu, že se jí můžu zeptat.
Rodině jsem napsala, ať nic nenosí, protože se o všechno postarám. Měla jsem radost, jak ochotně přijali pozvání. Představovala jsem si známou vůni v chodbě a babičku spokojenou, že má zase plný dům. Vůbec jsem nepřemýšlela, proč jsem si tu vůni automaticky spojovala s ní, když jsem měla vařit já.
Do kuchyně jsem přišla s plnými taškami a brzy zjistila, že se přípravy překrývají. Maso potřebovalo podlít, rohlíky nebyly nakrájené a na lince nezbývalo místo. Babička mi ukázala pekáč a odešla za mámou a bratrem Liborem, kteří už dorazili. Z obýváku se ozýval smích. Zavolala jsem ji, aby se podívala, jestli není nádivka moc řídká.
Chtěla jsem jen trochu pomoct
Prohlédla si mísu a připomněla mi, co říkala o mléku. Sotva si zase sedla, potřebovala jsem vědět, jestli její trouba nepřipéká. Když jsem navíc začala dělat šťávu k masu, přestávala jsem všechno stíhat. „Babi, doděláš mi tohle? Já zatím prostřu,“ požádala jsem ji a posunula k ní rendlík. Odmítla. Připomněla mi, že jsem jí slíbila oběd bez práce.
„Vždyť jsi to dřív zvládala pro všechny,“ vyjela jsem. Byla jsem zpocená a styděla se, že nedokážu připravit jedno jídlo. Babička zůstala stát u dveří. „Zvládala. Ale ty sis dneska chtěla připomenout dědu a já už zase stojím u plotny.“ Namítla jsem, že jsem jí chtěla udělat radost. Zeptala se, proč tedy nestačí, že přišla rodina a ona s ní sedí.
Napadlo mě, kolikrát jsem jako dítě doběhla do kuchyně pro pití a zase zmizela. Babičku jsem u stolu skoro neviděla, přesto patřila do všech mých vzpomínek na povedené obědy. Ještě jsem navrhla, že by pomohla jen s omáčkou. Zavrtěla hlavou a vrátila se do obýváku. Zůstala jsem u sporáku naštvaná, přestože jsem věděla, co jsme si domluvily.
Oběd byl jiný, než jsem chtěla
Musela jsem za ostatními přiznat, že nestíhám. Nádivku jsem vzdala, mámu poprosila o brambory a Libora o prostření. Když se zeptal, proč mi babička neporadí, řekla jsem, že přípravu jsem si vzala na starost já. Nechtěla jsem z ní dělat někoho, kdo mě nechal v nesnázích. Sama jsem ji do nich přece přizvala.
Jedli jsme později, maso bylo sušší a místo nádivky byly vařené brambory. Babička přesto seděla s námi a vyprávěla, jak děda kdysi koupil zahradní židle, které se nevešly do auta. Poslouchala jsem ji a zároveň očima hledala, co ještě chybí na stole. Poprvé mě napadlo, že takhle možná probíhala většina obědů pro ni.
Při úklidu jsem se jí omluvila za větu o tom, co dřív zvládala, i za pokus předat jí vaření. Řekla mi, že návštěvy měla ráda, jen z nich často slyšela útržky přes dveře. Děda byl společenský a ona před hosty nechtěla začínat spor o pomoc. Později si práci rozdělili lépe, ale my ostatní jsme dál čekali, že všechno přinese ona. Nebylo příjemné poznat v tom i sebe.
Další pozvání už bylo ke mně
Když jsme začali domlouvat další setkání, nabídla jsem svůj byt a zapečené těstoviny. Babička souhlasila, ale dodala, že velké obědy už u sebe nechce. Málem jsem navrhla objednané jídlo. Nechala jsem ji však domluvit: nechtěla před návštěvou chystat celý dům a pak v něm zůstávat s úklidem. Rodině jsem její rozhodnutí předala bez návrhů, jak ho obejít.
U mě po jídle vstala s talířem. Požádala jsem ji, aby ho nechala na stole, a zeptala se, jak dopadla příhoda se sousedkou, kterou začala vyprávět. Sedla si a dokončila ji. Obědy v jejím domě mi pořád chybějí a při vaření mě někdy napadne zavolat jí o pomoc. Už ale nechci vracet svoje dětství tím, že jí vrátím práci, kterou se rozhodla nedělat.
Zdroje: autorský text
