Článek
S babičkou jsme si vždycky byly blízké. Je mi pětatřicet a pořád jí volám, když se mi něco povede nebo nevím, jak dál. Na zahrádce, kterou měli s dědou pronajatou přes třicet let, jsem strávila kus dětství. Sbírali jsme rybíz a jedli hrášek přímo u záhonu. Po jeho smrti jsem tam jezdila hlavně posedět. Babička zatím okopávala a já se občas zeptala, jestli nechce pomoct. Většinou už měla práci skoro hotovou.
Když před sezonou oznámila, že chce nájem ukončit, začala jsem jí vysvětlovat, proč toho bude litovat. Bylo jí sedmasedmdesát a připadalo mi škoda, aby zůstávala sama v bytě. „Mně už teď chybí síla na cestu zpátky,“ odpověděla. Místo abych ji vyslechla, začala jsem hledat řešení. O zahrádku jsem nechtěla přijít především já.
Slíbila jsem víc než návštěvy
Navrhla jsem, že péči převezmu. Babička svolila ke zkoušce do konce června, ale upozornila mě, že nájem zatím zůstává její. Případné převzetí by musel schválit pronajímatel. „Pravidelně tam budeš chodit ty. Já tě zastupovat nebudu,“ řekla. Souhlasila jsem. Připadalo mi, že se zbytečně obává něčeho, co přece zvládnu.
Nakoupila jsem sazenice za patnáct set, osázela záhony a vyfotila nové řádky. Paní, se kterou už babička předběžně jednala, jsem po dohodě s babičkou zavolala, že se předání zatím odkládá. Při vracení přepravek jsem babičce ukazovala fotografie. Jen přikývla a zeptala se, kdy půjdu zalít. Mrzelo mě, že neocenila moji snahu.
Při další návštěvě byla sadba povadlá a mezi cibulí vyrazil plevel. Místo kávy pod jabloní jsem nosila konve. Domů jsem přijela s bolavými zády a bez nákupu. Zavolala jsem babičce, jestli by nemohla průběžně zalévat. Připomněla naši domluvu. „To tam vážně necháš uschnout všechno, co děda třicet let budoval?“ vyjela jsem na ni. V tu chvíli jsem se cítila ukřivděná, přestože jsem žádala právě to, co předem odmítla.
Přinesla mi i sešit
Babička se u mě zastavila se zbývajícími klíči od branky a kůlny. Přinesla také linkovaný sešit se záznamy plateb za vodu, oprav a poznámkami o tom, co je potřeba udělat. Zápisky začínaly ještě za dědovy nemoci. Mezi cestami za ním do nemocnice opravovala plot a sháněla někoho na prořezání jabloně. O ničem z toho jsem nevěděla.
„Ty si tam pamatuješ dědu. Já tam po něm tři roky hlavně pracovala,“ řekla. Styděla jsem se, ale ještě jsem tvrdila, že potřebuju lepší systém. Klíče nechala na stole. Nájem tím na mě nepřevedla, jen už nechtěla být člověkem, který tam zajde, kdykoli já nemůžu.
Koupila jsem časovač na zalévání, aniž jsem si ověřila, zda ho můžu použít. Při zapojování mě nájemce vedlejší parcely upozornil, že společný kohout musí po zalití zůstat volný pro ostatní. Hadici bylo nutné odpojit a nic na něm nesmělo zůstat bez dozoru. Dosud jsem si u kohoutu jen napouštěla konve a nenapadlo mě ověřit, jestli na něm smím nechat připojenou hadici. Časovač jsem sundala nepoužitý.
Zkusila jsem jezdit před prací. Zalévání se ale protáhlo pokaždé, když jsem našla něco dalšího, co nešlo odložit. Při jedné cestě jsem zmeškala poradu. Sáhla jsem po telefonu, abych požádala babičku o zastoupení, a zarazila se. Můj plán pořád počítal s tím, že ona bude připravená zachránit všechno, co nezvládnu. Její číslo jsem nevytočila.
Omluva zahrádku nepředala
Na konci domluvené zkoušky jsem přiznala, že nájem nepřevezmu. „Neměla jsem proti tobě použít dědu. Chtěla jsem, abys měla výčitky a šla tam místo mě.“ Babička chvíli mlčela. Potom řekla, že právě ta věta ji zranila nejvíc. Nezačala mě utěšovat a já tentokrát nevysvětlovala, jak těžké to bylo pro mě.
Původní zájemkyně už získala jiný pozemek. Pomohla jsem proto najít nového nájemce a domluvit předání s pronajímatelem. Do skutečného předání jsem sama zalévala a vyklízela kůlnu. Babička si vybrala věci, které chtěla domů, ale další péči nepřevzala. Zalévání jsem už nemohla odkládat na chvíli, kdy se mi bude hodit.
Nejtěžší bylo rozhodovat o dědových kelímcích na sadbu, provázcích a ohnutých oporách k rajčatům. Chtěla jsem je zachovat, ale sama bych je nepoužívala. Něco jsem vyhodila, něco nabídla novému nájemci. Odnesla jsem si jen košík na rybíz. Při předání zmínil, že část záhonů zatravní. Už jsem mu chtěla vysvětlovat dědovo uspořádání. Místo toho jsem mu podala klíče.
Babička měla vlastní plán
Pozvala jsem babičku k sobě na oběd. Vyprávěla o sousedce a já o práci; zahrádku jsme skoro nezmínily. Bylo mi s ní dobře. Když další pozvání po telefonu odmítla kvůli výletu se známou, napadlo mě, že na mě najednou nemá čas. Tu výčitku jsem nevyslovila. Zeptala jsem se, kam jedou, nechala ji vyprávět a připravenou porci uložila do mrazáku.
Zahrádka mi pořád chybí a přijmout babiččino odmítnutí pro mě není samozřejmé. Překvapilo mě, jak rychle jsem jí chtěla naplánovat i život bez zahrádky. Nechci už ale, aby můj stesk napravovala další prací nebo rušením vlastních plánů.
Zdroje: autorský text
