Článek
S bratrem Ondrou jsme si byli vždycky blízcí. Je mu pětačtyřicet, mně o čtyři víc, a od dětství jsme si říkali i věci, se kterými jsme za maminkou nechodili. Štědrý večer jsme posledních dvanáct let trávili u nás. Přijela maminka, Ondra, dřív také jeho žena. Po rozvodu chodil sám, ale nikdy nechyběl. Chystala jsem večeři a měla ráda, že se všichni vejdeme k našemu roztaženému stolu.
Když Ondra nastoupil na léčení kvůli alkoholu, jezdila jsem za ním a po návratu mu často volala. V době, kdy jsme začali plánovat Vánoce, osm měsíců nepil. Věděla jsem, že některá setkání odmítá, přesto mě nenapadlo, že by se to mohlo týkat naší večeře. Když jsem mu zavolala, jestli mám zase udělat víc řízků, místo odpovědi se zeptal, jestli se u nás bude pít.
Myslela jsem, že stačí jiný přípitek
Řekla jsem, že pro něj koupím nealkoholický sekt. Víno přece pije hlavně můj muž a maminka si dá skleničku k rybě. Teprve při tom vysvětlování mi došlo, že po večeři obvykle otevřeme další láhev a sedíme dlouho do noci. „Nikdo tě nebude nutit,“ ujistila jsem ho. „To všem předem řeknu.“
„Nejde jen o to, co mi kdo nabídne. Nechci celý večer přemýšlet, jestli mám odejít.“ Mluvil klidně, což mě podráždilo víc, než kdyby se hádal. Řekl, že pokud se bude pít jako obvykle, nepřijde. Namítla jsem, že nemůžu ostatním zakazovat víno. Odpověděl, že to po mně nechce. Po zavěšení jsem stejně čekala, že si to rozmyslí.
Mamince jsem řekla, že nás Ondra svou neúčastí trestá. Připomněla jsem, kolikrát jsme se kvůli jeho pití báli, a teď prý zase musíme všechno přizpůsobovat jemu. Nebylo to spravedlivé, ale připadalo mi, že odmítá i všechno, co jsem pro něj udělala. Když se děti ptaly na strýce, odpovídala jsem, že se ještě domluvíme. Nechtěla jsem přiznat, že mi už jasně odpověděl.
Dárky přivezl zabalené
V listopadu se zastavil s taškou balíčků. Děti poznaly vánoční papír a Ondra je požádal, aby dárky schovaly až pod vánoční stromeček. „Na Štědrý večer letos nepřijedu, tak vám je dávám teď.“ Dcera se zeptala proč. Vysvětlil jí, že potřebuje oslavu bez alkoholu. Syn přikývl a začal zkoumat, jestli je v jeho balíčku knížka.
Já jsem tak klidná nebyla. Když děti odešly do pokoje, vytkla jsem mu, že takhle to vypadá, jako bych ho nechtěla pustit domů. „A co jsem jim měl říct? Že možná přijdu, když vím, že nepřijdu?“ Začala jsem rovnat hrnky na tác, abych se na něj nemusela dívat. Vadilo mi, že to oznámil dětem, přestože jsem je v nejistotě nechávala já.
Řekla jsem mu, že rozděluje rodinu zrovna o svátcích. Nabídl, ať k němu všichni přijdeme na štědrodenní oběd. Udělá pečené kuře, alkohol podávat nebude a po jídle má domluvenou procházku s kamarádem. Večeři u nás jsem mohla uspořádat jako obvykle. Přesto jsem v jeho pozvání slyšela hlavně další komplikaci vlastních příprav.
Maminka chtěla jet
Maminka pozvání přijala a požádala mě, jestli ji svezu. Automaticky jsem se zeptala, kdo mi tedy pomůže obalit rybu a nachystat stůl. „Vždyť se vrátíme k tobě,“ odpověděla. „Chci vidět i Ondru.“ Připadala jsem si odstrčená, přestože po mně nikdo nechtěl zrušit večeři. Počítala jsem s tím, že maminka přijede brzy, pomůže mi a zůstane až do rozbalování dárků. Ani jsem se jí nezeptala.
Odvoz jsem potvrdila. Salát jsem připravila předem a s manželem a dětmi jsme si rozdělili zbývající práci. Muž se ujal ryby, děti prostírání. Chtěli jen vědět, co mají kde hledat, žádné dohadování se nekonalo. Trochu mě zaskočilo, jak snadno se obešli bez mého dohledu. Na oběd jsme k Ondrovi odjeli všichni.
U bratra se děti přely o poslední opečenou bramboru a maminka se vyptávala, čím ochutil kuře. Zpočátku jsem hlavně poslouchala, pak jsem se přidala k jejich dohadům o koření. Bylo mi tam dobře. Přesto mě napadlo, že stejně příjemně bychom mohli sedět večer u nás. Pořád jsem se nechtěla vzdát představy, že nakonec přijde.
Při odnášení talířů jsem se omluvila. „Neměla jsem říkat, že nás trestáš.“ Vzápětí jsem se ale zeptala, jestli si večerní návštěvu přece jen nerozmyslel. „Jsem rád, že jste přijeli. Večer ale nepřijdu.“ Už jsem nic nenamítla. Pomohla jsem mu uklidit nádobí, a když si šel pro bundu na domluvenou procházku, zavolala jsem děti, abychom se rozloučili.
Na večeři přesto nepřišel
Doma jsem prostřela bez jeho místa. Večeři jsme nachystali společně a nikdo nemusel spěchat víc než jindy. Když děti pod stromečkem rozbalily Ondrovy dárky, vyfotila jsem je a pomohla jim poslat poděkování. Měla jsem na jazyku poznámku, že strýc mohl být s námi, ale nechala jsem si ji pro sebe.
U večeře mi chyběl. Mrzí mě také, že jsem před rodinou jeho odmítnutí označila za trest. Zatím nevím, jestli bych kvůli jeho účasti změnila vlastní oslavu, a pořád mě mrzí, že jsme nebyli všichni u jednoho stolu. Už ale nebudu dětem slibovat, že se se strýcem ještě domluvím, když mi svou odpověď řekl.
Zdroje: autorský text
