Článek
Iveta se s Romanem seznámila krátce po čtyřicítce. On byl několik let rozvedený a jeho jedenáctiletý syn Matěj žil převážně s ním, protože jeho matka pracovala dlouhodobě v zahraničí. Iveta od začátku věděla, že přichází do domácnosti, která má vlastní pravidla, zvyky a historii, proto se nesnažila Matějovi vnucovat.
První rok byla spíš tátovou partnerkou, která občas uvaří večeři nebo jde s nimi na výlet. Postupně však začala být přirozenou součástí jeho každodenního života. Vyzvedávala ho ze školy, když Roman nestíhal, seděla s ním na pohotovosti po úrazu při fotbale a několik měsíců ho třikrát týdně vozila na tréninky do vedlejšího města.
Když přišla puberta a s otcem se Matěj často hádal, někdy to byla právě Iveta, komu řekl věci, které Roman slyšet nechtěl. „Nikdy jsem po něm nechtěla, aby mi říkal mami. Jeho máma žila, měli spolu vztah a nepřipadalo mi správné na něco si hrát. Ale někde uvnitř jsem ho časem začala brát skoro jako vlastního,“ vzpomíná.
Když odešel studovat, jejich vztah neskončil
Matěj po maturitě odešel na vysokou školu do Brna. Iveta očekávala, že jejich kontakt přirozeně zeslábne, ale nestalo se to. Volal jí kvůli receptům, když poprvé bydlel sám, posílal fotografie z koleje a když potřeboval během zkouškového období přivézt věci z domova, často se obracel právě na ni.
Iveta s Romanem mu také několik let finančně přispívali. Neřešili, která koruna je od otce a která od ní. Měli společnou domácnost a Matěj byl součástí jejich rodinného rozpočtu stejně jako cokoli jiného.
Když si našel Kláru, přijal ji i do svého širšího rodinného okruhu. Iveta jí pomáhala se stěhováním, později spolu vybíraly vybavení do jejich prvního bytu a vztah mezi nimi působil přátelsky. Proto když Matěj oznámil, že čekají dítě, měla Iveta upřímnou radost. Na žádnou roli si přitom nedělala nárok. Přesto jí připadalo samozřejmé, že bude v životě dítěte přítomná.
Jedna poznámka u dětské postýlky změnila všechno
Několik týdnů před porodem pomáhali Matějovi s montováním nábytku v dětském pokoji. Iveta přivezla ručně pletenou deku a ze žertu poznamenala, že babička musí přijít s něčím praktičtějším než s další plyšovou hračkou.
Matěj ztichl. Po chvíli řekl, že by byl rád, kdyby o sobě před dítětem jako o babičce nemluvila. Iveta nejprve vůbec nepochopila, co tím myslí. Matěj vysvětlil, že dcera má dvě babičky. Klářinu matku a jeho vlastní matku. Přestože ta žije dlouhodobě v zahraničí a vnučku pravděpodobně nebude vídat tak často, nechce její místo nahrazovat někým jiným.
„Měla jsem pocit, jako by se těch dvanáct let najednou přepsalo. Nešlo mi o jedno slovo. Zabolelo mě, že člověk, kterému jsem balila svačiny, seděla u postele s horečkou a pomáhala při každém průšvihu, mě v okamžiku, kdy se rodina rozšířila, postavil zase někam za čáru,“ říká Iveta.
Roman synovi vyčetl nevděk, což situaci ještě zhoršilo
Iveta chtěla rozhovor ukončit a odejít. Roman ale reagoval prudce. Synovi začal připomínat všechno, co pro něj Iveta během let udělala, a zeptal se, jestli si opravdu myslí, že rodinu určuje pouze příjmení a biologické vazby.
Matěj se začal bránit. Řekl, že si Ivety váží a nikdy netvrdil opak. Jen nechce předstírat, že je jeho matka. A pokud není jeho matkou, nepřipadá mu automatické, že se stane babičkou jeho dítěte. Tahle věta Ivetu bolela, ale zároveň v ní bylo něco, co dokázala pochopit.
Matěj jí později vysvětlil, že celý život měl zvláštní pocit viny vůči své biologické matce. Když byla v zahraničí, Iveta zastávala většinu praktických věcí a jemu samotnému někdy připadalo jednodušší obrátit se na ni. Současně ale nechtěl mít pocit, že matku nahradil. Narození dítěte v něm tento starý konflikt znovu otevřelo.
Iveta si uvědomila, že o svém místě nikdy skutečně nemluvili
Po porodu se Iveta několik týdnů držela stranou. Nechtěla se vnucovat a současně byla příliš zraněná na to, aby okamžitě začala fungovat jako dřív. Matěj si jejího odstupu všiml. Nakonec za ní přijel sám. Přiznal, že způsob, jakým jí své rozhodnutí oznámil, byl necitlivý. Zároveň ale nechtěl slíbit oslovení, které mu nebylo přirozené.
Iveta mu řekla, že slovo babička už po něm nechce. Potřebovala však vědět něco jiného. Jestli ji považuje za svou rodinu, nebo jen za dlouholetou partnerku svého otce, která mu v dětství hodně pomáhala. Matěj odpověděl, že za rodinu ji považuje bez pochybností. Jen vztah k ní nikdy neuměl přesně pojmenovat.
„Řekl mi, že jsem pro něj Iveta a že to jméno znamená mnohem víc než otcova žena. Nejdřív mi to připadalo málo. Pak jsem si uvědomila, že možná celou dobu potřebuji nálepku hlavně já, protože díky ní bych měla jistotu, že těch dvanáct let něco znamenalo,“ říká.
Vnučka si nakonec vytvořila vlastní oslovení
Matějova dcera dnes chodí do školky a Iveta ji vídá poměrně často. Hlídá ji, když rodiče potřebují, jezdí společně na výlety a dítě si pro ni časem vytvořilo vlastní zkomolené oslovení, které vzniklo z jejího jména.
Nikdo ho neplánoval. Matějova biologická matka zůstala pro dítě babičkou a při návštěvách ze zahraničí s ní tráví čas také. Iveta dnes říká, že největší bolest nezpůsobilo to, že nezískala konkrétní titul. Bylo to poznání, že dlouhodobá péče sama o sobě nezaručuje, že druhý člověk vztah prožívá stejně.
„Dvanáct let jsem pro Matěje dělala věci, které dělají rodiče, a postupně jsem si z toho sama vytvořila závěr, že jednou budu automaticky i babička jeho dětem. On mi to nikdy neslíbil. To ale neznamená, že mě jeho slova nemohla bolet. Myslím, že v nevlastních rodinách se spousta věcí nechává nevyslovených, protože dokud všechno funguje, není důvod je otevírat. Pak přijde svatba, dítě nebo jiný velký okamžik a najednou každý zjistí, že stejný vztah pojmenovával úplně jinak. Dnes už nepotřebuji, aby mi vnučka říkala babičko. Potřebuji hlavně vědět, že když otevře dveře a běží mě obejmout, patřím do jejího života. A nakonec je pro mě tohle mnohem důležitější než titul, který bych si mohla vynutit,“ uzavírá Iveta.
Zdroje: autorský text
