Článek
Dceru Terezu jsem fotografovala od chvíle, kdy se naučila sedět. Mám její první vystoupení s flétnou, promoci i stěhování do vlastního bytu. Často si o snímky sama říkala a já byla ráda, že umím něco, co jí dělá radost. V sedmapadesáti jsem měla rodinný archiv uspořádaný lépe než vlastní skříň. Když začala plánovat svatbu, automaticky jsem počítala s tím, že zase dostanu na starost fotografie.
„Fotografku máme. Tebe tam chci jako mámu,“ řekla mi nad rozpisem hostů. Usmála jsem se, ale zamrzelo mě to. Tereza vybírala ukázky z cizích svateb a já hledala, co na nich není povedené. Přislíbila jsem, že při obřadu nechám fotoaparát v tašce. Přesto jsem si půjčila lepší objektiv. Namlouvala jsem si, že ho vezmu jen pro jistotu, kdyby profesionálce něco uniklo.
Při příchodu jsem vstala
Společné portréty jsme pořídily ještě před obřadem. Fotoaparát jsem odložila vedle kabelky a objala Terezu kolem pasu. Měla studené prsty a poprosila mě, abych jí zkontrolovala zapínání náhrdelníku. Chvíli jsme stály čelem k sobě a já jí řekla, že jí to sluší. Bylo mi dobře. Nemusela jsem nic zařizovat, jen jsem u ní byla.
Když se pak objevila na začátku uličky, nevydržela jsem sedět. Fotografka stála z druhé strany a mně připadalo, že odtud nebude vidět ženichovi do tváře. Vytáhla jsem přístroj a vykročila mezi židle. Tereza se na mě podívala. Místo abych se usmála, kontrolovala jsem ostrost. Fotografka mě tiše požádala, abych ustoupila. Posadila jsem se s pocitem, že mě napomenula před celou rodinou.
Ten pocit jsem si nesla i k obědu. Pozorovala jsem ji, jak fotografuje lidi při hovoru, a říkala si, že takhle budou mít všichni otevřená ústa nebo ruku před obličejem. Jakmile se začalo odnášet nádobí, odvedla jsem tetu s bratrancem ven. Před kvetoucím keřem bylo pěkné světlo. Pak jsem došla pro dědečka a zavolala ještě Tereziny sestřenice, přestože jedna z nich dosud jedla.
Pořád mi zbýval další snímek
Tereza za mnou přišla na zahradu a požádala mě, abych se vrátila. Chtěla si se mnou sednout, než začne další část oslavy. Já zrovna rovnala dědečkovi límeček. „Jednou budeš ráda, kolik jsem ti toho zachránila,“ odpověděla jsem. Ztichla a odešla. Vyložila jsem si to jako nevděk. Připustit, že mě o tu práci vůbec neprosila, by bylo nepříjemnější.
S další skupinkou jsem zašla za živý plot, kam tolik nesvítilo slunce. Bratranec mrkal, teta chtěla snímek zopakovat bez svetříku a já jim vyhověla. Ze sálu sem nebylo slyšet. Když jsem se konečně vrátila, Tereza právě předávala kytici své tchyni a děkovala jí za pomoc s přípravami. Nevěděla jsem, co zaznělo předtím. Viděla jsem jejich objetí a připadala si odstrčená.
Počkala jsem, až dcera zamíří k našemu stolu. „Na vlastní mámu jsi zapomněla,“ řekla jsem jí. Nechtěla jsem scénu, ale hlas jsem měla ostřejší, než jsem zamýšlela. Tereza se podívala na fotoaparát, který mi pořád visel na krku. „Před proslovem jsem tě hledala u stolu i na terase. Pak už jsem chtěla mluvit k hostům.“
Připomněla mi, že mě přišla zavolat osobně. Začala jsem vysvětlovat, že jsem právě fotila její příbuzné a dědeček už chtěl odjet. Při tom výčtu mi došla slova. Dcera přede mnou stála ve svatebních šatech a já jí dokazovala, jak jsem byla zaměstnaná. Fotoaparát jsem uklidila. U stolu jsme spolu mluvily opatrně a já nevěděla, jak tu výčitku vzít zpátky.
Moje místo zůstalo prázdné
Odkaz na hotovou galerii mi Tereza poslala bez komentáře. Našla jsem naše portréty před obřadem, povedený ženichův výraz i dědečka při rozhovoru. Fotografka zachytila mnohem víc, než jsem čekala. Pak jsem otevřela široký snímek hostů u stolů, pořízený těsně před proslovem. Moje židle byla prázdná. Na dalších záběrech jsem stála stranou a dívala se do displeje.
Napadlo mě, že bychom si s Terezou mohly udělat nové fotografie ve svatebních šatech. Zavolala jsem jí s tím návrhem, jako by šlo o snadno napravitelný nedostatek. „Já už ten den nechci opakovat kvůli fotce,“ odpověděla. Zabolelo mě to. Tentokrát jsem ale nezačala vysvětlovat, proč by mi mohla vyhovět.
Výběr jsem nechala na ní
Omluvila jsem se jí za obvinění, že na mě zapomněla. Slyšela jsem její prosbu a dala přednost vlastnímu focení. Její tchyně jí s přípravami opravdu pomáhala a já její poděkování obrátila proti ní. Tereza mi řekla, že ji mrzelo hlavně moje prázdné místo. Své snímky jsem jí předala bez návrhu, kam je má zařadit. Vybrala jediný, smějícího se dědečka. Měla jsem chuť upozornit ještě na ostatní, ale nechala jsem ji zavřít složku.
Na první návštěvu k novomanželům jsem přišla bez přístroje. Tereza vyprávěla, jak se během proslovu ženichovi rozvázala tkanička. Přiznala jsem, že jsem to neviděla, a nechala ji domluvit. Neobhajovala jsem se tím, koho jsem tou dobou fotografovala.
Kytice mě stále trochu mrzí, stejně jako prázdná židle. Už z nich ale neviním dceru. Omluva nám pomohla spolu zase mluvit, její zklamání však nezmizelo a zmeškaný začátek proslovu už neprožiju s ostatními. Fotografuji pořád ráda. Jen už si nenamlouvám, že povedený snímek vynahradí každou chvíli, u které sama nejsem.
Zdroje: autorský text
