Článek
S Ladislavem jsme manželé šestatřicet let. Je mi šedesát a na naší chatě u rybníka jsem strávila skoro každé léto od narození dětí. Dcera tam spávala nahoře pod šikminou, syn Jakub dole na rozkládacím křesle. Když před šesti lety zemřel, přestali jsme tam běžně jezdit. Vraceli jsme se jen na jeho narozeniny. Zametli jsme, poseděli u vody a zase zamkli.
Zpočátku jsem byla ráda, že máme alespoň tohle. Nemusela jsem přemýšlet, co na chatě dělat bez něj. Ladislav postavil k vodě dvě rybářské stoličky a já si sedla vedle něj. Postupně mi ale při odjezdech začalo vadit, že pokaždé zavíráme místo, kde bych ještě chtěla být. Dcera se občas ptala, jestli tam vezmeme její děti. Odpovídala jsem, že se domluvím s tátou. Ve skutečnosti jsem ten rozhovor odkládala, protože jsem se bála, že v mém přání uslyší něco jiného: že už na Jakuba nepotřebuji vzpomínat.
Chtěla jsem přibalit i obyčejné věci
Při chystání narozeninové cesty jsem navrhla, abychom pozvali dceru s rodinou a zůstali přes noc. Ladislav přestal hledat klíče. „Já tam nechci chystat oběd pro šest lidí. Chci být chvíli s Jakubem.“ Rozuměla jsem, co tím myslí, přesto mě zabolelo, jak málo prostoru v té větě zbývalo pro ostatní. Řekla jsem, že vaření obstarám. Zavrtěl hlavou. Nešlo mu jen o jídlo. Nechtěl se starat o návštěvu ani se snažit, aby s ním byla zábava.
Dceru jsem nepozvala. Připravila jsem ale kynuté těsto, přibalila máslo, vejce a oblečení na noc. Sama sobě jsem vysvětlovala, že odmítl návštěvu, ne pobyt se mnou. Přitom jsem dobře věděla, že jsme se na přespání nedomluvili. Doufala jsem, že až tam budeme, ustoupí. Bylo snazší sbalit tašku než se vystavit dalšímu odmítnutí.
Na chatě Ladislav nejdřív přitloukl uvolněné prkno na molu. Potom rozložil stoličky. Seděla jsem vedle něj, poslouchala vodu pod prkny a chvíli mi bylo dobře. Když odešel pro termosku, uložila jsem těsto do lednice a postavila na stůl dva hrnky. Všiml si zásob a zeptal se, proč jsem toho tolik přivezla. Řekla jsem, že chci přespat. „O tom jsme se přece nedomluvili.“ Místo přímé odpovědi jsem začala hledat plech. Doufala jsem, že když z toho neudělám spor, nechá to být.
On už zavíral okenice
Ladislav připravil věci k odjezdu, odnesl svou tašku do auta a začal zavírat okenice. Když sáhl po vypínači lednice, zastavila jsem ho. Uvnitř bylo těsto i snídaně. „Já dneska odjet nechci.“ Zůstal stát, potom si sedl ke zbývajícím taškám a já naproti němu. Připadala jsem si provinile, že jsem ho postavila před hotovou věc. Zároveň jsem nechtěla všechno zase naložit do auta a doma předstírat, že mi nic nechybí.
Nakonec nabídl, že přespíme. Ještě bychom poseděli u vody a ráno vyrazili rovnou domů, nasnídat se můžeme cestou. Mluvil smířlivě a čekal, že budu ráda. Mně ale takový pobyt nestačil. Přidali bychom noc, aniž bychom změnili cokoli z toho, kvůli čemu jsem chtěla zůstat.
Nešlo mi jen o přespání
„Já bych tady chtěla normálně posnídat. A upéct koláč,“ vysvětlovala jsem. „Ne proto, že ho měl Jakub rád. Prostě mám chuť něco upéct na chatě.“ Ladislav namítl, že přece s nocí souhlasil. Řekla jsem mu i o dceři s dětmi a o tom, jak mě mrzí každé zamykání. Připustila jsem, že přivézt věci bez dohody nebylo fér. Moje přání tím ale nezmizelo. Díval se na hrnky a řekl, že si myslel, že naše návštěvy potřebuji stejně jako on.
Došel do auta pro svou tašku a přinesl ji zpátky do chaty. Čekala jsem, že s ní zamíří nahoru a zůstaneme spolu. Místo toho mě požádal, jestli bych ho tam nechala samotného. Nedokáže prý se mnou sedět u snídaně a předstírat, že mu takový pobyt vyhovuje. Zranilo mě to, ale cítila jsem také úlevu, že už nemusíme hledat souhlas, který ani jednomu nestačí. Dohodli jsme se, že ho následující den v poledne vyzvednu. Lednici jsme nechali zapnutou a já odjela naším autem.
Při vyzvednutí se zeptal, co jsem doma dělala. Odpověděla jsem, že jsem si pustila komedii. Čekala jsem, že budu mít potřebu se za to omlouvat. Tentokrát jsem ale nic nevysvětlovala. Ladislav mou odpověď nehodnotil a já se nevyptávala, jestli mu samota pomohla.
Pobyt s dcerou jsem opravdu domluvila. Ladislava jsem pozvala, odmítl. Zamrzelo mě to, ale jeli jsme bez něj. Pekla jsem koláč a poslouchala vnoučata, jak se nahoře dohadují o postel. Při prostírání jsem automaticky sáhla pro další talíř. Chyběl mi tam manžel, přesto jsem chtěla zůstat.
Moje stolička zůstala doma
Na další Jakubovy narozeniny se Ladislav chystal sám. Podala jsem mu jídlo na cestu. U dveří se zeptal, jestli má vzít i moji stoličku. Řekla jsem, že zůstanu doma. Přikývl a odnesl jídlo do auta. Stolička zůstala ve skříni v předsíni.
Na chatě už dokážu pobývat i jinak a jsem ráda, že tam znovu jezdí naše rodina. Společné cesty s Ladislavem mi ale chybějí. Jinou podobu společného vzpomínání jsme zatím nenašli.
Zdroje: autorský text
