Článek
S dcerou Juditou jsme si vždycky byly blízké. Když se vracela do práce na plný úvazek, nabídla jsem jí, že budu její dvouletou holčičku hlídat tři odpoledne týdně. Bylo mi devětapadesát a pracovala jsem už jen dopoledne. Těšilo mě, že mi dcera důvěřuje, a chtěla jsem mít s vnučkou také něco vlastního. Judita mě znala jako mámu, která si poradí. Ráda jsem tak před ní vystupovala.
Při svačině se malá zakuckala jablkem. Rozkašlala se a sousto vyplivla, ale při předávání se mi ještě třásly ruce. Juditě jsem všechno popsala sama. Navrhla kameru do obýváku a já souhlasila, včetně ukládání záznamu a možnosti mluvit přes reproduktor. Slíbila, že se podívá o pracovních přestávkách. O průběžných pokynech jsme se nebavily. Mně připadalo samozřejmé, že budu dál hlídat jako dosud.
Začala jsem čekat na další zprávu
Nejdřív napsala, abych dávala menší porce svačiny. S tím jsem neměla problém. Při oblékání mi zase vytkla, že malé příliš rychle pomáhám. Když se vnučka vztekala nad rukávem, ozvalo se z reproduktoru: „Ještě počkej, mami. Ať to zkusí sama.“ Poslechla jsem a bunda se nakonec povedla. Byla jsem ochotná uznat, že některé věci dělám zbytečně za ni.
Jenže připomínky přibývaly. Při krájení ovoce jsem pokukovala po telefonu a na koberci přemýšlela, jestli nás Judita právě sleduje. Přestala jsem vnučce vymýšlet hlasy zvířátek, protože jsem si před kamerou připadala hloupě. Když jsem dceři řekla, že se mi takhle hlídá špatně, odpověděla: „Vždyť jsi s tou kamerou souhlasila.“ Nedokázala jsem říct, že teď potřebuji naši dohodu změnit. Bála jsem se, že tím přiznám, že péči nezvládám.
Začala jsem prodlužovat procházky. Venku zprávy nechodily a já si s malou zase povídala bez přemýšlení, kdo nás poslouchá. Jenže jsme se vracely po obvyklé době ukládání a vnučka pak někdy neusnula. Unavená si mnula oči a chtěla nosit. Věděla jsem, že potřebovala svůj režim a že jsem ho narušila kvůli sobě.
Juditě jsem řekla jen, že spaní nevyšlo. Styděla jsem se přiznat skutečný důvod a zároveň čekala, že by po přiznání kontrolovala i naše odchody. Tím jsem si omlouvala další mlčení. Když se dcera ptala, jestli jsme ukládání zkusily jako obvykle, odpověděla jsem vyhýbavě. Už jsem před ní nezatajovala jen svoje pocity.
Každá jsme jí říkala něco jiného
Vnučce nešla otevřít krabice s pastelkami. Seděla jsem vedle ní a podle Juditiny předchozí rady ji vybídla, aby to ještě zkusila. Malá zatáhla za víčko a rozplakala se. Z reproduktoru se okamžitě ozvalo: „Tak jí to otevři, nenechávej ji plakat.“ Vnučka zvedla hlavu, zavolala mámu a rozběhla se ke dveřím. Pastelky ji přestaly zajímat.
Krabici jsem otevřela, ale odstrčila mi ji z ruky. Chtěla mámu, kterou slyšela a nemohla najít. „Teď jí každá říkáme něco jiného. Zavolám ti, až bude klid,“ řekla jsem do kamery a odpojila ji. Vzala jsem malou do náruče, vysvětlovala jí, že maminka je v práci, a zůstala s ní na koberci. Když se uklidnila, zavolala jsem Juditě, jak jsem slíbila. Rozhovor jsme nechaly na předání.
Musela jsem říct i to, co jsem tajila
Judita přišla rozčilená. Vyčetla mi přerušený přenos i to, že jsem ji před dcerou neposlechla. Připomněla jsem její radu, abych malé nechávala prostor, ale nechtěla jsem se přít, která jsme měla pravdu o krabici. „Nemůžu se o ni starat a zároveň čekat, jestli mi z reproduktoru řekneš něco jiného.“ Judita namítla, že od příhody s jablkem těžko snáší, když u malé není. Když vidí, že pláče, nedokáže prý jen přihlížet.
Přiznala jsem dlouhé procházky i to, proč někdy nevyšlo spaní. Judita ztichla. „Jak ti mám věřit, když mi tohle neřekneš?“ Neměla jsem odpověď, která by mě omluvila. Řekla jsem, že jsem jí to měla říct a neměla kvůli vlastnímu nepohodlí měnit malé režim. Zároveň jsem už nechtěla slíbit další hlídání pod průběžným dohledem. Judita zase nedokázala přijmout péči bez možnosti zasáhnout. Žádná z nás neustoupila.
Výpadek překlenula dovolenou a zajistila místo v dětské skupině. Kvůli kratší počáteční docházce si dočasně zkrátila úvazek. Věděla jsem, že jí to přidělalo starosti i ubralo peníze. Nenabídla jsem ale návrat ke stejné dohodě a ona mě o něj nežádala. Musela jsem přijmout, že mi malou zatím samotnou nesvěří. Chyběla mi tak, že jsem se občas přistihla, jak schovávám prázdnou krabičku na její svačinu.
Na návštěvu přišly obě
Pozvala jsem Juditu i s malou a předem řekla, že nejde o zkoušku obnoveného hlídání. Seděly jsme všechny na koberci. Když Juditě zazvonil telefon, vyřídila ho vedle nás a já ji nepřemlouvala, ať si jde zavolat jinam. Vnučka mi přinesla knížku a potom se opřela o mámu. Přidržovala mi stránku, zatímco jsem dočítala pohádku. Na další hlídání jsem se nezeptala.
Jsem ráda, že ke mně chodí obě. Přesto mi chybí chvíle, kdy jsme s vnučkou bývaly samy. Odmítnutí dohledu nelituji, ale mrzí mě, že jsem místo dalšího rozhovoru začala zatajovat, jak naše odpoledne probíhají. Judita mi teď nevěří jako dřív a společné čtení na tom samo nic nespravilo.
Zdroje: autorský text
