Článek
Chalupa v Orlických horách patřila Boženiným rodičům přes třicet let a pro celou rodinu byla místem, kam se jezdilo na prázdniny, oslavy i obyčejné víkendy. Božena bydlela ze všech sourozenců nejblíž, necelých dvacet kilometrů, takže postupně převzala většinu praktických věcí. Když přišla vichřice, dojela zkontrolovat střechu. Když bylo potřeba posekat, vzala sekačku a strávila tam sobotní dopoledne.
Před návštěvou rodičů zatopila, po společném víkendu hodila povlečení do pračky a někdy nakoupila základní potraviny. Nikdy to nepočítala. Její bratr žil v Praze, sestra na jižní Moravě a rodiče už byli v důchodu. Připadalo jí logické, že člověk, který je nejblíž, udělá o něco víc. „Brala jsem tu chalupu trochu jako naši společnou věc. Ano, právně patřila rodičům, ale vyrůstali jsme tam všichni. Když jsem jednou za čtrnáct dní posekala nebo vyměnila žárovku, nepřipadalo mi, že pro ně pracuju,“ vysvětluje.
Z rodinné chalupy se postupně stalo ubytování
Rodiče začali před dvěma lety řešit rostoucí náklady. Elektřina, pojištění i opravy byly dražší a chalupu sami využívali stále méně. Boženin bratr Martin proto navrhl, aby ji během volných termínů nabízeli k pronájmu. Rodičům se myšlenka nejprve nelíbila, ale když jim ukázal, kolik se podobné objekty v okolí pronajímají za víkend, souhlasili.
První hosté měli přijet jen několikrát během léta. Martin vytvořil nabídku na internetu a vyřizoval rezervace, takže Božena předpokládala, že se jí změna téměř nedotkne. Brzy ale přišla prosba, zda by před příjezdem hostů nemohla zkontrolovat chalupu a převléct postele. Byla přece nejblíž. Souhlasila. Po odjezdu bylo potřeba vyzvednout klíče, zkontrolovat stav objektu a dát prát ručníky. Udělala to také.
Během první sezony se pronajalo sedm víkendů. Druhý rok už byla chalupa obsazená téměř celé léto a část podzimu. Božena tam někdy jezdila dvakrát týdně. Kromě prádla doplňovala toaletní papír, kontrolovala lednici, vynášela odpadky a několikrát řešila hosty, kteří nemohli nastartovat bojler nebo našli problém s internetem.
Rodina stále mluvila o drobné pomoci
Božena si začala uvědomovat, že se její role změnila. Už nepomáhala rodičům s rodinnou chalupou. Zajišťovala část provozu ubytování, za které hosté platili několik tisíc korun za víkend. Jednou musela kvůli předání objektu odmítnout sobotní výlet s kamarádkami. Jindy odjela z práce dřív, protože hosté hlásili vodu pod kuchyňským dřezem.
Na podzim proto rodičům řekla, že pokud chtějí v pronájmech pokračovat stejně intenzivně, potřebují někoho na úklid a předávání chalupy. Otec odpověděl, že přece nemá smysl platit cizí paní, když Božena bydlí tak blízko. Matka dodala, že peníze z pronájmu stejně používají hlavně na údržbu objektu, který jednou zdědí všechny děti.
„Zeptala jsem se, jestli tedy počítají s tím, že budu dál několikrát za měsíc jezdit uklízet po cizích lidech zadarmo. Táta se skoro urazil. Řekl, že jsem přece vždycky na chalupě pomáhala a nechápe, proč z toho najednou dělám zaměstnání,“ říká Božena.
Když navrhla odměnu, ozvali se i sourozenci
Božena nechtěla žádnou vysokou částku. Navrhla, že by za každé kompletní připravení chalupy dostala pevnou odměnu, z níž si zaplatí cestu i čas. Pokud rodiče platit nechtějí, ať si najmou někoho jiného. Bratr Martin její návrh nepřijal dobře. Připomněl jí, že on zase zdarma spravuje rezervace a odpovídá hostům. Sestra dodala, že také občas objedná potřebné věci přes internet a každému v rodině přece připadá nějaká práce.
Božena uznala, že ostatní také pomáhají, jenže jejich úkoly většinou zvládnou z telefonu nebo počítače. Ona pravidelně sedala do auta a několik hodin fyzicky uklízela. Nejvíc ji rozčílila poznámka bratra, že díky chalupě mohou jednou všichni získat hodnotný majetek a není nutné všechno převádět na peníze.
Tentokrát odmítla další turnus připravit. Rodiče museli narychlo sehnat místní paní na úklid. Za kompletní výměnu hostů si účtovala částku, která byla vyšší než to, co Božena původně navrhovala. Teprve tehdy rodina poprvé viděla její práci vyjádřenou konkrétním číslem.
Cizí pracovnice ukázala, co bylo celé roky neviditelné
Rodiče nakonec s uklízečkou začali spolupracovat pravidelně. Božena stále na chalupu občas zajede, pokud je potřeba něco rychle zkontrolovat, ale už není automaticky zodpovědná za příjezdy a odjezdy hostů. Martin dál spravuje rezervace a po zkušenosti s úklidem se začalo mluvit i o tom, že pokud bude pronájmů přibývat, dostane za administrativu určitou částku také.
Napětí v rodině postupně opadlo. Otec Boženě po několika měsících přiznal, že vůbec netušil, kolik času příprava chalupy zabere. Když ji dělal někdo z rodiny, viděl jen čisté postele a připravené pokoje. Až faktury od uklízečky ukázaly, že jde o normální službu.
„Kdyby chalupa zůstala jen místem, kam jezdíme jako rodina, asi bych tam dodnes prala povlečení a nechtěla za to nic. Jenže v okamžiku, kdy začnete každý víkend vybírat peníze od hostů, mění se i práce kolem toho. Najednou jsem neuklízela po mamce, tátovi nebo vlastních dětech. Uklízela jsem provozovnu, která vydělávala peníze. Nejhorší bylo, že dokud jsem to dělala zadarmo, nikdo mou práci ani neviděl. Jakmile jsem řekla, že už ji nechci poskytovat bez omezení, vypadala jsem jako člověk, který kazí rodinnou soudržnost. Dnes už vím, že právě jasná hranice nám pomohla chalupu zachovat, aniž bych ji začala nenávidět,“ uzavírá Božena.
