Článek
S tchyní Irenou jsme začaly chodit na výlety, když děti přestaly stát o rodinné procházky. Mně bylo devětačtyřicet, jí osmašedesát a dokázaly jsme spolu probrat všechno možné. Nevadilo nám zabloudit ani zmoknout. Šestidenní pěší cestu jsem navrhla já. Těšila jsem se, že tentokrát nebudeme po obědě kontrolovat spoje domů a konečně si pořádně popovídáme.
Nad rezervacemi noclehů jsme prošly vzdálenosti všech šesti etap. Irena řekla, že chce poprvé ujít celou dálkovou trasu a získat potvrzení. Souhlasila jsem, jen jsem dodala, že se těším hlavně na čas s ní. Její pravidelné trénování jsem považovala za důkladnost. Sama jsem přípravu odkládala. Kdysi jsem přece chodila s batohem a na jednodenních výletech jsem jí stačila.
Najednou na mě pořád čekala
Při druhé etapě mě rozbolela chodidla. Nejdřív jsem povolovala tkaničky, pak už si při každém odpočinku zouvala boty. Irena čekala na rozcestích a ptala se, kolik ještě zvládnu. Nedokázala jsem to odhadnout a odpovídala jsem podrážděně. Styděla jsem se, že mladší z nás zdržuje. Místo abych to přiznala, začala jsem se zlobit na její otázky.
K noclehu jsme dorazily až večer. Navrhla jsem vynechat nejdelší úsek autobusem. Irena nabídla, že na třetí etapu vyrazíme v šest, abychom měly dost času na přestávky. Odmítla jsem vstávat o dovolené jako do práce. Mohla jsem tedy jet autobusem sama a ona by mi u dalšího noclehu obstarala večeři. „Já jsem ale nejela na dovolenou sama,“ namítla jsem.
Irena nakonec souhlasila, že zůstane se mnou a vyjdeme později. Ulevilo se mi. Její ústupek jsem brala jako potvrzení, že společnost má samozřejmě přednost před trasou. Ani jsem jí nepoděkovala. Spíš jsem čekala, že uzná, jak přehnané vzdálenosti jsme vybraly, přestože jsem je doma odsouhlasila stejně jako ona.
Tentokrát už svůj plán nezměnila
Třetí etapa znamenala další dlouhé přestávky. Irena si nechávala převážet hlavní zavazadlo a potřebovala ho vyzvednout na výdejním místě u noclehu. Zavírací dobu jsme znaly předem. Připomněla ji a nabídla, že závěr dojde napřed. Řekla jsem, že už přece nemůžeme být daleko, a požádala ji, aby mě neopouštěla. Zůstala, ale přestala se mnou mluvit.
Výdej jsme našly zavřený. Po telefonu nám potvrdili, že tašku převezou k dalšímu noclehu, ale Irena zůstala bez převlečení a hygienických potřeb. Půjčila jsem jí čisté tričko a měla pocit, že tím je nepříjemnost vyřešená. Při chystání batůžku mi ale oznámila: „Vyjdu v šest. Tentokrát na mě prosím nečekej s jiným plánem.“
Přesto jsem zůstala v posteli přesvědčená, že nakonec počká. Když jsem vstala, našla jsem snídani a adresu dalšího ubytování. Viděla jsem hlavně to, že opravdu odešla. Čtvrtou etapu jsem přejela autobusem, ubytovala se a začala sledovat telefon. Psala jsem jí, kdy dorazí. Mohla jsem odpočívat nebo se projít po městečku, ale připadalo mi, že celé moje odpoledne závisí na ní.
Vadilo mi, že si cestu užila
Irena přišla unavená a spokojená. Začala vyprávět o výhledu z hřebene. Přerušila jsem ji výčitkou, že jsem kvůli ní seděla sama. „Já s tebou chodila a taky jsem si připadala sama,“ odpověděla. „O cestě jsem už radši nemluvila, protože podle tebe byla každá další etapa moje umanutost.“
Bránila jsem se, že mě nohy opravdu bolí. Irena řekla, že to přece ví, ale nechce litovat toho, že si svůj den užila. Připomněla, proč na cestu jela, a nabídla společných posledních sedm kilometrů závěrečné etapy. Já chtěla hlavně její společnost. Obojí jsme vyslovily už doma, jen jsem tehdy nepřemýšlela, co se stane, pokud nepůjde splnit obě přání. Teď mi docházelo, že po ní chci i stejnou nespokojenost.
Nechala jsem si ošetřit rozedřená chodidla. Pátou etapu jsem přejela autobusem a zašla do malého muzea. Když jsem měla chuť napsat Ireně, kde už je, telefon jsem odložila. U večeře jsem se zeptala, kudy šla. Odpovídala opatrně, jako by čekala další výčitku. Mrzelo mě, že přede mnou musí vážit i obyčejné nadšení.
Posledních sedm kilometrů bylo společných
Ze šesté etapy jsem autobusem vynechala delší začátek a na domluvené místo přišla včas. Na společný úsek jsme měly dost času a Irena přijala pomalejší tempo. V cíli předložila průběžné záznamy o pěším absolvování celé trasy a dostala diplom. Já si koupila obyčejnou pohlednici. K fotografii s diplomem jsem se nepřidala, ale když mě požádala o vyfotografování, vzala jsem její telefon. Nechala jsem ji radovat se bez poznámky.
Doma jsem před rodinou utrousila, že mě Irena nechala napospas. Zarazila jsem se a opravila vlastní podání. „Ona mi nabízela, jak to udělat. Já chtěla, aby šla pořád se mnou.“ Irena mě nedoplňovala. Byla jsem ráda, že jsem to dokázala říct, a zároveň jsem těžko snášela, jak to znělo nahlas.
Další vícedenní pochod si domluvila s turistickým oddílem. Když jsme spolu vybíraly jednodenní výlet, ukázala jsem jí kratší trasu a zkontrolovala převýšení. Její nová společnost mě pořád mrzí. Chybí mi samozřejmost, s jakou dřív plánovala cesty se mnou. Společný čas chci dál, ale už nechci, aby mi blízkost dokazovala tím, že kvůli mně nedojde tam, kam se těšila.
Zdroje: autorský text
