Článek
Se sestrou Sabinou jsme si rozuměly dávno předtím, než jsme se obě rozvedly. Jezdily jsme spolu nakupovat, pomáhaly si s dětmi a dokázaly celé odpoledne promluvit. Společné dovolené přibyly, když jsme zůstaly bez partnerů. Mně je padesát, Sabině třiapadesát a naše pobyty pro mě byly příležitostí být zase chvíli spolu, bez odbíhání k domácím povinnostem.
Penzion v Jeseníkách jsme vybraly společně. Objednaly jsme dvoulůžkový pokoj s oddělenými postelemi, každá zaplatila polovinu a do mapy si uložily několik tras. Sabina potom poznala Romana. Měla jsem radost, když o něm vyprávěla, a ani mě nenapadlo ptát se, jestli naše dohoda platí. Odjely jsme podle plánu a cestou se těšily na první výlet.
Roman jí často psal. Zpočátku mi bylo příjemné vidět ji tak spokojenou, jenže postupně jsme se při chůzi zastavovaly hlavně proto, aby mohla odpovědět. V kavárně jsem jí vyprávěla o dceřině stěhování, když vstala s telefonem a odešla ven. Po návratu začala mluvit o Romanovi. Na to, co jsem říkala já, už se nezeptala.
Zamrzelo mě to, ale neozvala jsem se. Nechtěla jsem jí kazit radost ani vypadat, že jí nový vztah závidím. Říkala jsem si, že zamilovanost trochu poleví a zase budeme mít prostor jedna pro druhou. Přitom jsem na ni už začínala být podrážděná kvůli maličkostem, kterých bych si jindy nevšimla.
Když Roman zjistil, že dostane nečekaně volno, Sabina se mě zeptala, jestli by nemohl přijet za námi. „Na výlet klidně. Ale zbytek dovolené bych chtěla strávit s tebou, ne dělat doprovod vám dvěma,“ odpověděla jsem. Zarazila se a řekla, že tedy najde jiné řešení. Myslela jsem, že hledá způsob, jak se s ním sejít a přitom zachovat náš program.
Sabina se zastavila na recepci a do pokoje přišla s nabídkou. Měli volný jednolůžkový pokoj, kam bych se mohla přestěhovat. Náš by zůstal jí s Romanem. Vykládala mi, že budu mít vlastní koupelnu a nikdo mě nebude rušit při čtení. Zeptala jsem se, kolik bych doplácela. Řekla cenu za zbývající noci, jako by šlo o běžný výdaj, se kterým musím počítat.
„A můj podíl za tenhle pokoj mi vrátíš?“ zeptala jsem se. Sabina přestala rozepínat batoh. Namítla, že by pak s Romanem zaplatili skoro tolik jako za další pokoj. Jeho cesta by prý za takových podmínek neměla smysl. Do té chvíle mi nabízela soukromí jako výhodu. Teď bylo zřejmé, že hlavní výhodou mají být jejich ušetřené peníze.
Řekla jsem, že se stěhovat nebudu. Nechtěla jsem platit podruhé za dovolenou, kterou už mám uhrazenou, ale samotné vrácení peněz by moje zklamání nevyřešilo. Neobjednala jsem si pobyt o samotě. Sabina namítla, že přece zvládnu pár výletů bez ní. „Vždyť jsme spolu začaly jezdit proto, že jsme žádná nikoho neměla.“
Ta věta mě zasáhla. Pro mě naše dovolené získaly vlastní význam, pro ni zřejmě hlavně vyplňovaly dobu bez partnera. Připomněla jsem jí, že jsme spolu rády trávily čas i za našich manželství. „Mohla jsem ti dřív říct, že mi vadí to věčné telefonování. Ale nepočítala jsem s tím, že se budu muset vystěhovat, jakmile Roman dostane volno.“
Sabina řekla, že se bojí odmítnout možnost být s ním konečně déle než při krátké návštěvě. Romanovi zatím slíbila jen to, že zkusí zařídit ubytování. O mém stěhování nevěděl. Rozuměla jsem, proč ho chce vidět. Nerozuměla jsem tomu, proč má její obavu vyřešit moje platba a moje osamělá dovolená.
Nabídla jsem jí, abychom pobyt dokončily podle dohody. Jestli chce být s Romanem, mohou si najít vlastní ubytování, ale svou postel jí neuvolním. Sabina začala procházet nabídky v telefonu. Nakonec objednali pokoj v jiném penzionu. Na recepci jí potvrdili, že za nevyužitou část našeho pobytu už peníze nedostane. Tentokrát po mně žádnou náhradu nechtěla.
Při balení se zeptala: „Tobě vážně nevadí, že odjedu?“ Odpověděla jsem, že mi to vadí a byla bych ráda, kdyby zůstala. Přemlouvat ji ale nechci. Po jejím odjezdu jsem chvíli seděla na posteli a neměla chuť nikam jít. Na plánovanou vyhlídku jsem nakonec vyrazila. Cesta mě bavila a v horské hospodě jsem si dala oběd, přesto mi chybělo naše povídání.
Doma Sabina uznala, že po mně chtěla zaplatit změnu, kterou si přála sama. Zároveň přiznala, že neví, jestli by příště dala společné dovolené přednost před cestou s Romanem. Takový slib jsem po ní nechtěla. Když jsme začaly mluvit o dalším létě, žádný penzion jsme tentokrát společně neobjednaly.
Při návštěvě mi ukázala fotografii ubytování, které si vybrali. Prohlédla jsem si ji a pověděla jí o svém rezervovaném pobytu. Zeptala se, jestli pojedu sama. „Ano. Tentokrát to ale vím už při rezervaci.“ Společné plánování mi chybí a samostatnou dovolenou bych si původně nevybrala. Se Sabinou se vídáme dál. Chci jí zůstat blízká, jen už nepočítám automaticky s tím, že obě chceme od společné dovolené totéž.
Zdroje: autorský text
