Článek
Po rozvodu jsem se ve třiačtyřiceti nastěhovala do přízemí domu svého táty Jiřího. Bylo mu sedmdesát, bydlel v patře a máma už čtyři roky nežila. Na domácnost jsem přispívala podle dohody, každý jsme měli svoje soukromí. Občas jsme spolu uvařili podle jejího sešitu nebo prohlíželi fotografie. Po rozpadu manželství mi vyhovovalo, že alespoň tady všechno znám a nemusím se bát další změny.
Když mi táta řekl, že se schází s Darinou, odpověděla jsem, že mu společnost přeju. Vzápětí jsem se zeptala, jestli ví, komu dům patří. Zarazil se. „O domě jsme spolu vůbec nemluvili. Ani o stěhování.“ Zastyděla jsem se, ale místo omluvy jsem začala vysvětlovat, že mám jen obavy, aby ho někdo nevyužil.
Říkala jsem, že mi to nevadí
Všimla jsem si nové košile a zeptala se, pro koho se tak strojí. Mělo to znít žertovně, jenže táta se nezasmál. Když odcházel do restaurace, poznamenala jsem, že s mámou skoro nikam nechodili. Řekl, že tehdy spláceli dům, starali se o nás a později už máma špatně chodila. Slyšela jsem v tom výmluvu, přestože jen popsal jejich život.
Nejvíc mě přitom bolelo něco, co jsem před ním nechtěla vyslovit. Těšil se na večery, které nebude trávit se mnou. Přistihla jsem se, že si nechávám volno pro případ, že přijde dolů na čaj, a pak se urazím, když má jiný program. On o žádné takové domluvě nevěděl. Já už ji ale považovala za součást našeho bydlení.
Když se zeptal, jestli bych chtěla Darinu poznat, souhlasila jsem a nabídla společný oběd. Přinesla salát a já jí ještě před prvním soustem vysvětlila, že máma do něj dávala jablko a byl pak mnohem jemnější. Darina řekla, že každý má svůj recept. Když se zajímala o mou práci, odpověděla jsem krátce a vrátila řeč k tomu, jak jsme s rodiči trávili dovolené. Táta se pokoušel zapojit ji, já pokračovala ve vzpomínání.
Po jejím odchodu zůstal stát u stolu. „Nemusela sis ji oblíbit. Ale nemusela jsi ji celou dobu zkoušet.“ Namítla jsem, že ve vlastním domově snad smím mluvit o mámě. Táta odpověděl, že to mi nikdo nezakazuje. Nechtěla jsem připustit, že jsem Darině nedávala prostor ani odpovědět, natož něco sama vyprávět.
Z mámy jsem udělala podmínku
S tátovými narozeninami jsem počítala jako obvykle. Připravím oběd, on přinese víno a zůstaneme spolu u stolu. Když jsem se ptala, na co má chuť, řekl, že by rád pozval také Darinu. Odmítla jsem. U mámina stolu s ní sedět nechci, může si s ní přece zajít někam zvlášť. Připomněla jsem, kolik narozenin tam naši oslavili společně.
„Já si je pamatuju taky. Ale tyhle narozeniny mám ještě já.“ Ta věta mě rozzlobila. Připadalo mi, že kvůli ženě, kterou znám sotva chvíli, najednou ruší něco našeho. Táta mi vysvětlil, že Darina další návštěvu u nás nechce. Po společném obědě se necítila vítaná a nemá chuť znovu poslouchat, v čem všem se liší od mámy.
Nabídla mu oslavu u sebe a pozvání platilo i pro mě. Řekla jsem, že nepřijdu. Čekala jsem přemlouvání, možná i to, že nakonec zůstane doma. Jen odpověděl, že ho to bude mrzet. Přitom se mnou dál normálně mluvil a pomohl mi odnést těžký nákup. Nemohla jsem si jeho rozhodnutí vysvětlit tím, že se na mě zlobí a chce mě potrestat.
Tentokrát na oběd nezůstal
Uvařila jsem menší porci jeho oblíbených závitků. Tvrdila jsem si, že na ně mám chuť také, ale při jeho odchodu jsem neopomněla říct, že jsou hotové. „Nemusíš tam přece chodit hladový.“ Táta se zastavil ve dveřích a pak zavrtěl hlavou. Darina s obědem počítá. Popřála jsem mu všechno nejlepší a nechala ho odejít.
Jedla jsem sama a pořád poslouchala, jestli se nevrací. Teprve nad nedojedeným talířem jsem si připustila, že mě z oslavy nikdo nevyloučil. Pozvání jsem odmítla já, protože jsem chtěla rozhodnout, s kým táta narozeniny stráví. Bylo mi líto, že jsem u nich nebyla. Ani případný další oběd by už nezměnil, jak tenhle dopadl.
Rozhovor jsem otevřela sama. Přiznala jsem, že Darině zazlívám i jeho radost. Bojím se, že náš společný život přestane něco znamenat. Táta řekl, že mámu pořád postrádá, ale nechce svou věrnost dokazovat samotou. Omluvila jsem se za oběd i podmínku kolem oslavy. Nežádala jsem, aby mě hned uklidňoval. Navrhla jsem setkání s Darinou mimo dům; táta slíbil, že se jí nejdřív zeptá.
Nemusely jsme si hned být blízké
V kavárně jsem se Darině omluvila za srovnávání s mámou. Přijala to, ale na další domácí oběd se zatím necítí. Přikývla jsem. Rozhovor vázl, přesto jsem se jí dokázala zeptat na zahradu, o které se zmínila, a skutečně poslouchat odpověď. Při odchodu jí táta pomohl do kabátu. Znala jsem to gesto od našich a zabolelo mě. Tentokrát jsem mámu nepřipomněla a rozloučila se s oběma.
K Darině zatím blízkost necítím a zmeškané narozeniny mě pořád mrzí. S tátou si zase dáváme čaj, jen už nečekám, že pro mě bude mít každý volný večer. Někdy mě jeho plány zamrzí. Nechci ale, aby mi je z obavy před mou reakcí zatajoval.
Zdroje: autorský text
