Článek
S tchyní Jitkou jsme si rozuměly skoro dvacet let. Dokázaly jsme spolu jet na výlet i nesouhlasit, aniž bychom si to vyčítaly. Když jí majitel neprodloužil nájem městského bytu, nabídla jsem jí pokoj v přízemí našeho domu. Mně bylo šestačtyřicet, jí dvaasedmdesát a připadalo mi rozumné, abychom si byly blíž. Manžel souhlasil, podrobnosti bydlení nechal na nás.
Jitka se chtěla nejdřív nastěhovat na tříměsíční zkoušku. „A když zjistím, že mi to na vesnici nesedne, můžu odejít?“ zeptala se. Přikývla jsem. Nájem jsme stanovily na čtyři tisíce měsíčně a sepsaly jsme i možnost kdykoli odejít a vrácení nevyčerpaného předplatného. Nepřipadalo mi to jako něco, co skutečně budeme potřebovat.
V přízemní koupelně byla vysoká vana, do které se Jitce s bolavými koleny špatně lezlo. Nabídla, že zaplatí osmačtyřicet tisíc za rok dopředu, abych mohla pořídit sprchu. Věděla, na co peníze použiju, a na podmínkách zkoušky se nic neměnilo. Ulevilo se mi, protože bez nich bych rekonstrukci musela odložit. Její nabídku jsem si přesto přeložila tak, že už se vlastně rozhodla zůstat.
Doma jí nic nechybělo
Koupelna byla hotová před nastěhováním a Jitka si ji pochvalovala. Vařily jsme střídavě, ona si četla na zahradě, já se za ní zastavovala s kávou. Měla jsem radost, že nám soužití jde. Když volala kamarádkám, ochotně jsem jim do telefonu popisovala, jak se u nás zabydlela.
Potíž byla s cestami do města. Jitka neřídila a poslední autobus odjížděl dřív, než bývala zvyklá odcházet od známých. Pro jednou jsem pro ni zajela ráda. Při další prosbě jsem připomněla, že vstávám do práce a ještě nemám hotové prádlo. Nakonec jsem jela, ale cestou domů jsem byla zticha. Jitka mi několikrát poděkovala.
Začala návštěvy zkracovat a jednu úplně odřekla. Navrhla jsem, ať si kamarádky pozve k nám. Řekla, že ony mají podobné spojení jako ona. Slyšela jsem v tom hledání překážek. Nenapadlo mě, jak nepříjemné musí být počítat u každého posezení, jestli mě zase nebude muset požádat o odvoz.
Připomněla jsem jí sprchu
Ještě než uplynulo prvních šest týdnů, začala hledat bydlení ve městě. Řekla mi to u večeře a já se okamžitě zeptala, jestli nemůže vydržet alespoň rok. Připomněla jsem řemeslníka, nové obklady i to, že jsme sprchu vybíraly kvůli jejím kolenům. „Vždyť jsme se domluvily, že si to vyzkouším,“ odpověděla. Nezvýšila hlas, a o to hůř se mi hledalo, co namítnout.
Cítila jsem se odmítnutá. Myslela jsem na všechny večery s katalogem dlažby a na uklízení po zedníkovi. Současně jsem už počítala vratku. Peníze byly utracené a na účtu jsem měla jen menší rezervu. Přesto jsem dál mluvila o tom, že by nám měla dát ještě šanci. Přiznat finanční strach mi připadalo horší než vyčítat jí nedostatek trpělivosti.
Když našla vhodnou garsonku, požádala mě o vyčíslení peněz, které dostane při odstěhování. Musela jsem přiznat, že je nemám. „Věděla jsi přece, že je dám do koupelny,“ namítla jsem. Jitka to nepopřela. Připomněla ale, že souhlasila se sprchou, nikoli se zrušením vratky. Nabídla jsem, že jí peníze vrátím z nájemného od nového obyvatele pokoje. Zeptala se, z čeho jí zaplatím, když nikoho nenajdu. Odpověď jsem neměla.
Cizí nájemnice mi nevyhovovala
Přivedla jsem na prohlídku první zájemkyni. Ptala se, kam by šel dát kuchyňský kout a zda lze přízemí uzamknout proti zbytku domu. Zajímala ji také zahrada a možnost pozvat přátele. Další stavební úpravy jsem odmítla. Ani představa cizích návštěv pod našimi okny se mi nelíbila. Rozešly jsme se bez dohody a já nemohla počítat s žádným nájemným.
Když jsem o prohlídce vyprávěla Jitce, chvíli mě poslouchala. „Ty nechceš cizího člověka na zahradě. Já nechci pokaždé prosit, aby mě někdo přivezl domů.“ Chtěla jsem říct, že rodina je přece něco jiného. Zarazila jsem se. Sama jsem nechtěla kvůli nájemnici měnit způsob, jak doma žiju. Po Jitce jsem přitom chtěla, aby se přizpůsobila ona, protože jsem jí přece pomohla.
Jitka podepsala smlouvu na garsonku a kauci zaplatila ze zbývající rezervy. Oznámila mi domluvené datum stěhování a podle něj jsme sepsaly přesné vyúčtování skutečné doby bydlení. Koupelnu jsem z vratky neodečítala. Část jsem pokryla vlastními úsporami, na zbytek si vzala menší úvěr. Kvůli splátkám jsem přijala pravidelné sobotní směny a odložila opravu kuchyně.
Pokoj zůstal prázdný
Při balení jsem se Jitce omluvila. „Slíbila jsem ti, že můžeš odejít. Pak jsem se chovala, jako bys mi tím něco dlužila.“ Přijala to, ale pokoj pro případ návratu si nechat nechtěla. Při stěhování dostala celou dohodnutou částku a vrátila mi náhradní klíč.
Na nedělní oběd k nám zase přijela. Nabídla jsem jí přespání, ona však odmítla a vzala si kabát, aby stihla autobus, který si vybrala. Nezačala jsem vypočítávat, jak pohodlné by bylo zůstat. Splátky mě pořád mrzí a prázdný pokoj mi připomíná nepovedený plán. S Jitkou ještě nejsme tak uvolněné jako dřív a vrácení peněz to samo nespravilo. Už ale její odchod neberu jako nevděk. Na oběd přišla proto, že chtěla být s námi.
Zdroje: autorský text
