Článek
Byla jsem tou dobou máma dvou dětí, měla jsem za sebou roky v kanceláři, rutinu, hypotéku, a hlavně – měla jsem kolem sebe lidi, kteří si mysleli, že ve čtyřiceti už se mají dělat úplně jiné věci než se učit latinské názvy nebo psát seminárky do noci. Jenže mě to v sobě pořád hlodalo. Takové to tiché vnitřní volání, že tohle není všechno, že to, co dělám, mě neživí zevnitř. A že bych to možná ještě mohla zkusit změnit.
Poprvé jsem to vyslovila nahlas před manželem u večeře. Podíval se na mě trochu překvapeně, ale nijak mě neshodil. Jen se zeptal: „A zvládneš to?“ Tehdy jsem ještě netušila, že tahle otázka bude znít v mé hlavě celé měsíce. Od přihlášky přes přijímačky až po první zápočty. Zvládneš to? Co když ne? Co když jsi už moc stará, moc unavená, moc mimo?
Nejtěžší bylo říct to lidem kolem. Kamarádkám, které řešily, jestli mají jet s manželem na wellness nebo na chalupu. Kolegyňkám, co kroutily hlavou, že tohle by už fakt nedaly. Dětem, které se nejdřív smály, že teď bude mít mamka domácí úkoly jako ony. A mámě, která se mi bez okolků zeptala: „A na co to budeš potřebovat? Vždyť máš práci.“ Jenže to nebylo o potřebě. Bylo to o touze. O snech, které jsem kdysi zabalila do šuplíku pod náporem reality. A teď se ozvaly. Hlasitě a nekompromisně.
První semestr byl peklo. Nechápala jsem systém, bála jsem se mluvit, připadala jsem si jako vetřelec mezi dvacetiletými, co se fotí u kafe a mluví jazykem, kterému jsem sotva rozuměla. Měla jsem pocit, že tam nepatřím. Že jsem směšná. Že se mi všichni smějí, i když nikdo nic neřekl nahlas. V hlavě mi zněly ty tiché pochybnosti okolí, které se nenápadně stávaly mými vlastními. Až jednou, po jedné zkoušce, jsem si sedla na lavičku a rozbrečela se. Úplně obyčejně. Beze slov. Jen protože to na mě všechno padlo. A v tu chvíli si ke mně přisedla spolužačka. Mladá holka, kterou jsem znala jen od vidění. A řekla: „Obdivuju vás. Já bych to ve vašem věku nezvládla.“ Tehdy mi to došlo. Že to není o tom, kolik mi je. Ale že jsem tam. Že jsem sebrala odvahu. A že bojuju.
Postupně se to zlomilo. Přestala jsem řešit věk, oblečení, jestli mám nejnovější telefon nebo jestli vím, co frčí na Instagramu. Začala jsem vnímat, že moje zkušenost, moje vytrvalost a disciplína jsou mojí výhodou. Že vím, proč to dělám. A že už se nepotřebuju nikomu dokazovat. Zvládla jsem první rok, pak další. Učila jsem se v noci, když děti spaly, psala seminárky o víkendech, učila se v tramvaji, v čekárně u doktora, o přestávkách v práci. Byla to dřina. Ale taková, co dává smysl. Každým dnem jsem cítila, že se mi mění hlava. Že přemýšlím jinak. Že se mi rozšiřuje svět.
A pak přišla poslední zkouška. Diplomka. Obhajoba. A já tam stála, už ne jako ta vystrašená čtyřicítka, ale jako žena, která si splnila sen. S diplomem v ruce, s hlavou vztyčenou. A s tím největším zadostiučiněním – dneska dělám práci, která mě naplňuje. Dělám v oboru, o kterém jsem snila. A ti, co se mi smáli? Teď se ptají, jak jsem to dokázala. Chtějí radu, kontakt, motivaci. A já jim ji dám. Protože vím, jaké to je být na začátku. S pochybnostmi, se strachem, s padesáti důvody, proč ne. Ale když v sobě najdete ten jeden, proč ano – má cenu ho následovat.
Takže jestli někde teď sedíte a říkáte si, že je pozdě začít znovu… není. Nikdy není pozdě. Jen to někdy chce víc odvahy. A jednu malou, tichou větu, kterou si pořád dokola říkáte. Zvládneš to. A víc není potřeba.
