Článek
Po cestě domů jsem o tom moc nepřemýšlela. Byla jsem unavená a chtěla jsem mít klid. Kantýna bývá příjemná, většinou rychlá a cenově přijatelná. Vzala jsem si lehké menu, polévku a malé pití, jak to dělám pokaždé. U pokladny jsem jen přiložila kartu, ani jsem nesledovala částku. Spěchala jsem a na displej jsem se pořádně ani nepodívala. Až o pár hodin později jsem začala přemýšlet, proč mám v peněžence méně peněz, než jsem čekala.
Večer jsem si sedla ke stolu a vytáhla pomačkanou účtenku z kapsy kabátu. Něco mi na ní hned nesedělo. Nešlo jen o cenu, která byla vyšší než obvykle. Byly tam položky, které jsem si vůbec neobjednala. Nejdřív jsem si myslela, že je to omyl. Ale když jsem si to přečetla dvakrát, začalo to do sebe zapadat. Nešlo o náhodu. Bylo to napsané jasně a bohužel to vypadalo, že jsem zaplatila i za věci, které jsem nikdy nedostala.
Podezření, které jsem nemohla ignorovat
První věc, která mě zarazila, byl poplatek za přílohu navíc. Vzala jsem si jen brambory, ale na účtence se objevily dvoje. Pak tam byl dražší nápoj, přestože jsem si vzala obyčejnou vodu. A aby toho nebylo málo, účtovali mi i dezert, který jsem ani neviděla. Dohromady to dělalo částku, která rozhodně neodpovídala tomu, co jsem si odnesla na tácu. Čím déle jsem se na účtenku dívala, tím víc jsem vnímala zvláštní pocit, že to nebyla chyba systému.
Přišla jsem si najednou hloupě. Chtěla jsem ten den jen trochu ušetřit, protože mám teď víc výdajů než obvykle. Místo toho jsem zaplatila částku, za kterou bych jinde měla tříchodové menu. Kantýna, kde jsem roky nechávala peníze bez přemýšlení, na mě najednou působila jako místo, kde se nedá věřit ani obyčejné kase.
Rozhodla jsem se jít zpátky
Další den ráno jsem si vzala účtenku s sebou a šla se zeptat, co se stalo. Nechtěla jsem hned dělat scény. Doufala jsem, že pokladní udělala chybu a že to jednoduše vyřešíme. Když jsem ale vešla dovnitř, všimla jsem si, že u pokladny stojí stejná paní jako včera. Vypadala nervózně, jako by přesně tušila, proč jdu. Požádala jsem ji, ať se podívá na včerejší účtenku. Chvíli mlčela a tvářila se, že tomu nerozumí.
Pak mi řekla, že systém občas naskenuje více položek, a že se to stává. Jenže to, co bylo na účtence, neodpovídalo ani naskenovaným čárovým kódům. V tu chvíli přišla její kolegyně a dala jí pohledem jasně najevo, že má přestat mlžit. Měla jsem pocit, že v tom nejsem první a že tyhle chyby se tu objevují častěji.
Pravda, která mě překvapila víc než omyl
Kolegyně si účtenku vzala a bez váhání mi řekla, že se podobná situace řešila už několikrát. Evidentně věděla víc, než by měla říkat. Nakonec přiznala, že obsluha občas některé položky naúčtuje dvakrát, aby seděly inventury. Prý je to tak nastavený systém, protože vedení tlačí na vyšší zisky a nikdo to pořádně nekontroluje. Měla jsem chuť se smát i brečet zároveň, protože jsem pochopila, že nejde o náhodu ani o jediný omyl.
Peníze mi nakonec vrátili, ale spíš jen proto, aby měli klid. Nebyl v tom ani kousek omluvy. Z kantýny jsem odcházela s pocitem, že místo obyčejného oběda jsem dostala lekci o tom, jak snadno může člověk přijít o peníze, když jen na chvíli přestane dávat pozor.
Od té doby si účtenky kontroluji hned u pokladny. A hlavně jsem pochopila, že i v místě, kde si člověk připadá jako doma, může být pravda úplně jiná, než jak se tváří na první pohled.
