Článek
Egypt jsme letos vybírali opravdu pečlivě. Chtěli jsme jet jako rodina někam, kde si konečně odpočineme, děti se zabaví a my nebudeme muset každý den řešit, co, kde a jak. Po loňské levnější dovolené, ze které jsme si přivezli spíš únavu než hezké vzpomínky, jsme si tentokrát řekli, že si připlatíme. Měli jsme pocit, že vyšší cena znamená větší jistotu. V katalogu vypadal resort přesně jako místo, kde člověk na týden vypne. Několik bazénů, dětská část, restaurace, udržované zahrady a hlavně slibovaný komfort pro rodiny s dětmi. Přesně to jsme hledali.
Už cestou z letiště jsem cítila úlevu, že to máme za sebou. Děti byly po letu unavené, my také, a oba jsme se těšili na ten okamžik, kdy odložíme kufry, převlékneme se a půjdeme se jen tak projít po areálu. Člověk si v takové chvíli nese v hlavě velmi konkrétní představu. Ticho po náročném dni, drink v ruce, světla kolem bazénu a ten pocit, že teď už se konečně nemusí o nic starat. O to větší byl šok, když jsme přišli na recepci a začali si skládat věci dohromady.
První dojem
Nejdřív to nebylo nic úplně jasného. Spíš zvláštní směs hluku, prachu a neklidu, která se k představě drahého rodinného resortu vůbec nehodila. Někde v zadní části areálu bylo slyšet bouchání, přenášení materiálu a ostré zvuky, které člověk na dovolené nechce poslouchat ani pět minut. V první chvíli jsme si říkali, že možná jde o nějakou drobnost. Že se někde něco opravuje a nás se to týkat nebude. Jenže pak jsme si při procházce všimli zástěn, pásků a uzavřených částí hotelu, kudy se vůbec nedalo projít.
Ukázalo se, že část resortu je zavřená kvůli rekonstrukci. A ne malá část. Uzavřený byl jeden z bazénů, okolí jedné restaurace a několik míst, která byla na fotografiích i v popisu zájezdu prezentovaná jako běžně dostupná součást areálu. Najednou bylo jasné, že jsme nepřijeli do hotového a fungujícího resortu, ale do místa, které se za provozu dodělává. To poznání přišlo velmi rychle a pokazilo už první večer.
Když se drahá dovolená smrskne
Na recepci jsme se zkusili zeptat, jak rozsáhlé práce vlastně jsou a jak dlouho budou během dne probíhat. Odpovědi byly opatrné a neurčité. Jednou jsme slyšeli, že rekonstrukce je jen částečná a hosty nijak zásadně neomezuje. Podruhé nám bylo řečeno, že práce probíhají pouze v určitých hodinách. Jenže realita byla jiná. Hluk se ozýval i přes den, pracovníci se pohybovali po části areálu a atmosféra měla k odpočinku dost daleko. Nejvíc mě štvalo, že tohle člověk zjistí až na místě, kdy už s tím prakticky nic neudělá.
Děti samozřejmě nevnímaly problém stejně jako my. První hodinu byly nadšené, že jsou u moře, že mají náramky na ruce a že si můžou vzít limonádu. Jenže i ony brzy pochopily, že některá místa, na která se těšily podle fotek, prostě nejsou přístupná. Jeden bazén zavřený, část areálu zakrytá, obcházení mezi zástěnami. Vysvětlovat dětem, že něco není otevřené, přestože to mělo být součástí dovolené, je zvláštní druh zklamání. Ne proto, že by se bez toho nedalo existovat, ale protože člověk ví, kolik za to zaplatil.
Večer jsme seděli na terase a místo plánování výletů jsme řešili, jestli si máme hned stěžovat přes delegáta. Manžel byl naštvaný víc nahlas, já spíš uvnitř. Pořád jsem v sobě měla ten nepříjemný pocit, že jsme naletěli na hezké fotky a marketingové věty o pohodové rodinné dovolené. Možná jsme si měli víc ověřovat recenze. Možná se víc ptát. Možná být méně důvěřiví. Jenže když člověk vybírá resort přes cestovní kancelář a platí za vyšší standard, očekává, že základní informace budou férové.
Nešlo jen o hluk
Druhý den ráno jsem si uvědomila, že nejde jen o samotnou rekonstrukci. Šlo hlavně o pocit, že něco neodpovídá tomu, co nám bylo slíbeno. Kdybychom jeli do levnějšího hotelu a věděli předem, že část areálu není v provozu, člověk to přijme jinak. Přizpůsobí se a počítá s tím. Ale u drahého rodinného resortu člověk očekává, že dostane přesně to, za co zaplatil. Ne polovinu služeb a kulisy, za kterými se vrtá, řeže a nosí materiál.
Přes delegáta jsme nakonec reklamaci opravdu řešili. Ne nějak hystericky, spíš věcně. Popsali jsme, co je uzavřené, jak to v areálu vypadá a že to neodpovídá prezentaci zájezdu. Bylo vidět, že nejsme první. To mě upřímně rozčililo snad ještě víc než samotná rekonstrukce. Znamenalo to, že se o tom nejspíš vědělo. A přesto se zájezdy dál prodávaly jako plnohodnotný pobyt v resortu se všemi službami. V tu chvíli už nešlo jen o naši dovolenou, ale o princip.
Samozřejmě jsme se snažili zbytek pobytu nějak užít. Kvůli dětem i kvůli sobě. Chodili jsme víc k moři, hledali klidnější kouty areálu a snažili se nekazit si každý den dalším rozčilováním. Některé chvíle byly hezké, to nechci popírat. Ráno na pláži, večerní teplý vzduch, děti spokojené po koupání. Ale celou dobu v tom bylo něco navíc. Takový ten pocit, že odpočíváte jen napůl, protože vás pořád něco vrací k tomu, že tohle mělo vypadat jinak.
Návrat s poučením
Když jsme se vrátili domů, známí se samozřejmě ptali, jaký byl Egypt. A já jsem si uvědomila, že odpověď není vůbec jednoduchá. Nešlo říct, že to bylo vyloženě špatné. Ale nešlo ani říct, že to byla dovolená podle představ. Byla to zkušenost, po které si člověk mnohem víc hlídá, co přesně kupuje a co mu kdo slibuje. Fotografie, katalogové věty a označení rodinný resort pro mě od té doby znamenají mnohem méně než dřív.
Dnes už vím, že vyšší cena sama o sobě nezaručuje klid ani kvalitu. A že největší zklamání někdy nepřijde z maličkostí, ale z toho, když člověk zjistí, že realita je jen dražší verzí kompromisu. Na téhle dovolené jsme si sice odpočinuli aspoň trochu, ale mnohem víc než vzpomínku na luxusní resort si z Egypta odvážím jinou věc. Pocit, že i drahá dovolená se může během pár minut po příjezdu proměnit v nepříjemné vystřízlivění.
