Článek
Ekzém se mi poslední dobou zhoršil hlavně na rukou a začal být nejen nepříjemný, ale i viditelný. A to už člověku na sebevědomí moc nepřidá.
Seděla jsem u zdi, potichu, s rukama v klíně. Okolo mě bylo plno lidí mladší i starší, každý se svým důvodem k návštěvě. Oči zabořené do telefonů nebo časopisů. Nikdo si mě nevšímal. A mně to tak vyhovovalo.
Pak se otevřely dveře ordinace.
„Paní s ekzémem na rukou! Ta paní s tím ekzémem, pojďte dál!“ ozvalo se najednou.
Na vteřinu se všechno zastavilo. Lidé zvedli hlavy. Někteří se podívali na mě, jiní možná nevěděli, koho se to týká. Ale já věděla moc dobře. Stáhla jsem si rukáv ještě víc přes dlaně, zvedla se a šla dovnitř.
Vešla jsem do ordinace s pocitem, že mě právě někdo svlékl před cizími lidmi. Nejsem přehnaně citlivá. Nejsem z těch, kdo se urazí kvůli každému slovu. Ale tohle mi přišlo přes čáru.
„To je přece úplně běžná věc, co se rozčilujete,“ řekla sestřička, když jsem jí jemně naznačila, že by příště mohla radši říct jméno než diagnózu.
Běžná možná ano. Ale taky osobní.
V tu chvíli jsem neměla sílu cokoli dál vysvětlovat. Sedla jsem si, nechala si předepsat krém a odešla. Až doma mi to začalo docházet. Proč je vlastně pořád tak vžité, že zdravotnický personál si může dovolit věci, které by jinde neprošly?
Představte si to v jiné situaci. V bance by na vás někdo zavolal: „Paní s tím minusem na účtu!“ Ve škole by učitel zahlásil: „Ten, co propadl z matiky, pojď k tabuli!“ Zní to absurdně, viďte? A přitom v ordinaci je to najednou v pořádku?
Nejde o dramatizaci. Nejde ani o ekzém. Jde o respekt. O právo na soukromí, které by mělo platit i tam, kde se všichni dívají do země a čekají, až zazní jejich jméno.
Dnes už vím, že kdyby se to stalo znovu, ozvu se nahlas. Ne proto, že bych chtěla dělat scénu. Ale protože někdy je potřeba připomenout, že i pacient je člověk. A člověk si zaslouží důstojnost – i s ekzémem.
