Článek
Odletěli jsme uprostřed zimy. V Praze bylo šedo, mokro a těžko se dýchalo, nejen kvůli smogu, ale i kvůli náladě, která se mezi námi poslední měsíce usazovala. Říkali jsme si, že potřebujeme vypadnout, že jsme unavení, přepracovaní a že vztah dostal zabrat hlavně okolnostmi. Prací, dětmi, každodenním provozem. Že až budeme jen my dva, bez povinností, zase si k sobě najdeme cestu. Koupili jsme letenky, zarezervovali malý apartmán kousek od moře a těšili se na teplo v době, kdy doma všichni nosí čepice.
První dny byly přesně takové, jaké si člověk ukládá na nástěnku přání. Ranní káva na balkoně, pomeranče na stole, ticho přerušované jen šuměním vln. Chodili jsme na dlouhé procházky po pláži, kde bylo skoro prázdno, a večer jedli v malých restauracích, kde nás nikdo neznal. Bylo to hezké, klidné a zdánlivě léčivé. Přesto jsem měla zvláštní pocit, že se něco nelepí dohromady tak, jak jsme čekali.
Seděli jsme vedle sebe, ale často každý ve svých myšlenkách. Povídali jsme si, ale spíš o praktických věcech, o tom, co koupit k večeři nebo kam se půjdeme projít zítra. Chyběla mi lehkost, smích, to samozřejmé napojení, které jsme kdysi měli. Občas jsem si říkala, že je to jen začátek, že se musíme naladit. Dej tomu čas, uklidňovala jsem se v duchu, když jsme večer mlčky koukali na seriál v cizím jazyce.
Jedno odpoledne jsme si sedli na pláž. Slunce už nebylo tak ostré, vítr byl chladnější a kolem nás nikdo. Byl to jeden z těch momentů, kdy by se podle představ mělo všechno zlomit k lepšímu. Místo toho přišlo ticho, které se nedalo přehlédnout. Najednou nebylo kam utéct. Žádná práce, žádné povinnosti, žádné vyrušení. Jen my dva a to, co si už dlouho nosíme s sebou.
Začali jsme mluvit. Ne dramaticky, spíš opatrně, jako když člověk našlapuje po tenkém ledu. O věcech, které nás trápí, o pocitu, že jsme si vzdálili, že spolu fungujeme hlavně logisticky. O únavě, o zklamáních, o tom, co jsme si neřekli včas. Čím déle jsme seděli, tím víc mi docházelo, že tenhle pobyt nemá nic zachraňovat. Že není opravnou dílnou našeho vztahu, ale spíš zrcadlem.
Nešlo o jednu hádku nebo konkrétní problém. Spíš o dlouhodobé drobnosti, které se nasčítaly. O věty, které jsme si nechali pro sebe, protože se nehodily do nabitého dne. O očekávání, která zůstala nenaplněná, ale nikdy nebyla vyslovená nahlas. A o tichý pocit, že se oba snažíme, ale každý trochu jiným směrem.
Večer jsem dlouho nemohla usnout. Poslouchala jsem hluk města za oknem a přemýšlela, jestli jsme sem nepřijeli s falešným zadáním. Jako by dovolená měla být lékem, který všechno spraví, aniž bychom se museli podívat pravdě do očí. Co když to není o místě, běželo mi hlavou. Co když je to o nás a o věcech, které si už nemůžeme dál obcházet.
Další dny už nebyly tolik o programu. Chodili jsme méně ven, víc jsme si povídali. Někdy klidně, jindy s napětím. Bylo nepříjemné zjišťovat, že ani moře v lednu nedokáže zakrýt to, co doma nefunguje. Zároveň to ale bylo zvláštně úlevné. Nemusela jsem se tvářit, že je všechno v pořádku, jen proto, že jsme na dovolené.
Jedno ráno jsme si sedli ke snídani a on řekl větu, která mi zůstala v hlavě dodnes. Že má pocit, jako bychom se dlouho snažili vztah udržet silou, místo abychom se ptali, kam vlastně chceme jít. Nebyla to výčitka, spíš konstatování. V tu chvíli mi došlo, že ten pobyt u moře nás nepřijel spojit, ale přimět k upřímnosti.
Když jsme se vraceli domů, nebylo to s pocitem vítězství ani jasného řešení. Nebyli jsme zázračně zamilovanější ani klidnější. Ale něco se změnilo. Přestali jsme si nalhávat, že stačí změnit kulisy a všechno se spraví samo. Změna prostředí nám nepomohla utéct, pomohla nám zastavit se.
Dnes, s odstupem času, vím, že ten zimní útěk k moři nebyl zbytečný. Jen nesplnil to, co jsme od něj původně čekali. Nezachránil náš vztah v romantickém slova smyslu. Místo toho nám dal prostor pojmenovat věci, které jsme doma přehlíželi. A to je možná víc, než by dokázala jakákoli dokonalá dovolená.
Někdy totiž nejde o to vztah zachránit, ale pochopit, v jakém stavu opravdu je. A k tomu člověk občas potřebuje odjet daleko. Ne proto, aby utekl, ale aby konečně slyšel, co mu vlastní ticho říká.
