Článek
„Petro, musím ti něco říct,“ oznámila mi Lucka jednoho pátečního odpoledne v naší oblíbené kavárně. „Našla jsem důkazy, že mě Tomáš podvádí.“ A já, místo abych byla upřímná a přiznala se, jsem se nechala unést lží a předstírala překvapení. Vždyť jsme nejlepší kamarádky už od základky! Prošly jsme spolu vším, byla mi za svědka na svatbě, já jí. Zaslouží si přece pravdu, ne?
Jenže jsem netušila, jak těžké bude tu pravdu říct.
Začala jsem panikařit. Lucka, moje nejlepší kamarádka, sedí naproti mně s očima plnýma slz a ukazuje mi zprávy v Tomášově telefonu. A já vím, že ty zprávy jsou ode mě. Že ta „ženská“ jsem já. Ale nemůžu jí to říct. Nesmí se to dozvědět.
„To je hrozný,“ slyším se říkat. „Musíš s ním o tom mluvit. Třeba to má nějaký vysvětlení.“
Lucka zavrtí hlavou. „Jaký vysvětlení? Že mě podvádí? Že už mě nemiluje?“
V tu chvíli bych nejradši křičela. Chtěla bych jí říct, že to není pravda. Že Tomáš ji miluje. Že to byla jen chyba, blbost, moment slabosti. Ale nemůžu. Protože pak bych musela přiznat, že jsem to byla já.
Místo toho ji obejmu a nechám ji brečet na mém rameni. Cítím se jako ta nejhorší osoba na světě. Zradila jsem nejen svou nejlepší kamarádku, ale i sebe.
Jak se to mohlo stát? Jak jsem mohla být tak blbá? Vždyť s Luckou se známe od základky. Naše děti spolu vyrůstají. A já tohle všechno zničila kvůli jedné noci s jejím manželem.
Bylo to na jejich výročí. Hlídala jsem jim děti a když se vrátili, Lucka byla unavená a šla spát. Tomáš mě doprovodil domů… A pak se to stalo. Nevím, jestli to bylo tím vínem nebo tou atmosférou letní noci. Ale stalo se to. A od té doby žiji v jedné velké lži.
Teď sedím naproti Lucce a vidím, jak se jí třesou ruce, když mi ukazuje další a další důkazy Tomášovy nevěry. Mý nevěry. A já nemůžu nic říct. Jen přikyvuji a snažím se vypadat překvapeně a naštvaně.
„Co mám dělat, Petro?“ ptá se mě Lucka s očima plnýma slz. „Mám mu odpustit? Mám ho vyhodit? Kvůli dětem…“
A já? Já nemám tušení, co jí mám poradit. Jak můžu radit někomu, koho jsem tak strašně podvedla? Jak můžu předstírat, že jsem na její straně, když jsem ta, která jí to všechno způsobila?
Tohle je noční můra. A já se z ní nemůžu probudit. Každý den se modlím, aby se Lucka nedozvěděla pravdu. A zároveň se nenávidím za to, že jí lžu do očí.
A pak ty „drobnosti“. Každý telefonát od Lucky, každá zpráva od Tomáše – všechno ve mně vyvolává paniku. Co když se to provalí? Co když Lucka zjistí pravdu? Zapomenuté sliby – nespočet. Ztracená důvěra – nenahraditelná. Rozbité přátelství - 15 let v tahu. A samozřejmě, moje svědomí mě nenechá spát… Další a další výčitky.
Když jsme se s Luckou po hodině loučily před kavárnou, otevřela jsem svůj diář a málem dostala infarkt. Za jeden týden mám naplánované další setkání s ní. Další hodinu lží a předstírání!
„Stálo to za to?“ ptám se sama sebe cestou domů. Vzpomínky na tu noc s Tomášem se mi míhají hlavou.
Chtěla jsem říct, že ne. Že je to šílenství riskovat tolik kvůli chvilce vášně. Že jsem nezodpovědná, že jsem měla být rozumnější, věrnější.
Ale pak jsem si vzpomněla na Lucčin pláč v kavárně. Na její zlomený hlas, když mluvila o budoucnosti. Na ten vzácný vztah, který jsme spolu měly, a který jsem zničila.
„Nestálo,“ odpověděla jsem nakonec. „Ale jak to teď napravit?“
Protože pravda je taková, že cena za nevěru je pro běžné přátelství naprosto šílená. Důvěra se stala luxusem, který si nemůžu dovolit ztratit. Ne pokud chci taky někdy v noci klidně spát, dívat se na sebe do zrcadla a být tou kamarádkou, kterou si Lucka zaslouží.
A tak, milá Lucko, bylo to krásné přátelství, ale já ho zradila. Odjíždím do ciziny za manželem a možná se uvidíme za pár let, až najdu odvahu říct ti pravdu. Nebo možná objevíme kouzlo odpuštění, které snad ještě nezruinuje náš vztah úplně.
Protože přátelství je krásné. Ale ta cena za zradu? Ta už tak krásná není.
