Článek
Místo, kde nejezdí davy, kde je klid, kde si vezmeme knížky, rozložíme deku a jen tak jsme. A právě tam, v tom klidu a pohodě, se stalo něco, co mě tehdy úplně rozhodilo. Ztratila jsem snubní prsten. Ten, který mi navlékl při svatbě. Ten, který jsem nikdy nesundávala. Ten, který byl tak samozřejmý, že jsem si na něj přestala dávat pozor.
Plavala jsem dál od břehu, ve vodě to klouzalo, slunce se lámalo na hladině, a když jsem pak vylezla ven, ručníkem se utírala a cítila, že na ruce něco chybí, ztuhla jsem. Podívala jsem se a bylo to jasné. Prst byl prázdný. Nechtělo se mi tomu věřit. Prohledala jsem deku, plavky, batoh, okolí. Nic. A pak mi to došlo. Musel mi sklouznout někde ve vodě. V té hluboké, temné, tiché vodě, kde už se nikdy nic nenajde. Srdce mi bušilo, ruce se mi třásly, měla jsem slzy v očích a úplně pitomý pocit viny. Ne kvůli tomu, že bych si nevážila toho prstenu. Ale právě proto, že jsem si ho vážila až moc.
Můj muž mě objal a jen řekl, že je to v pořádku. Že je to jen prsten. Že náš vztah není v kovu, ale v tom, co mezi námi je. Byla jsem mu za to vděčná. Ale i tak to bolelo. Ne ta ztráta věci. Ale pocit, že jsem o něco přišla. O ten kruh, co měl být navždy. O symbol, který jsme vybírali společně, který mi navlékl při západu slunce, který byl součástí každého mého gesta. Ten večer jsem seděla u vody a snažila se v duchu rozpomenout na každý pohyb, každé máchnutí ruky, každou vlnu. Nic. Jen bezmoc.
Zkoušeli jsme to ještě druhý den. Proplavat místo, kde jsem se koupala. I s brýlemi, i s potápěním. Ale jezero bylo hluboké, dno písčité, plné jemných nánosů. Byl to marný pokus. Věděla jsem to. Ale stejně jsem se nemohla vzdát. A pak jsme odjeli. A prsten zůstal někde pod hladinou. Nebo v břiše ryby. Nebo mezi kamínky. Kdo ví.
Celý ten rok jsem na to občas myslela. Ne posedle. Ale sem tam. Když jsem si sundávala náušnice. Když jsem viděla na ruce prázdný prst. Když někdo mluvil o svatbě. Pořád jsem ten prsten měla někde v sobě. Ne jako bolest, ale jako ozvěnu. A pak přišlo další léto. Jeli jsme znovu k tomu jezeru. Byla to naše tradice. A i když jsem věděla, že prsten je pryč, stejně jsem se dívala do vody trochu jinak. Jako by tam pořád někde byl. Jen čekal, až ho znovu zahlédnu.
Třetí den našeho pobytu se to stalo. Šla jsem si ráno zaběhat, jak to občas dělám, a u jednoho dřevěného mola jsem potkala starého pána. Měl holínky, síťku a kovový detektor. Usmála jsem se a řekla jen: „Hledáte poklady?“ On se zasmál a povídá: „Ale jo, občas něco najdu. Hlavně plechovky a ztracený klíče.“ A pak dodal: „Minule jsem tady našel prstýnek. Vypadá jako svatební.“ V tu chvíli mi poskočilo srdce. Vím, že to zní nepravděpodobně. Ale zeptala jsem se. Řekla jsem mu, že jsem tu loni ztratila prsten. Popsala ho. Byl jednoduchý, z bílého zlata, uvnitř měl vyryté datum svatby a naše iniciály. Pán se na mě zadíval. Sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. Otevřel ji. A já zůstala stát jako přikovaná. Byl to on.
Můj prsten. S pískem v rýze, trochu poškrábaný, ale nezaměnitelný. Držela jsem ho v ruce a měla pocit, že se zastavil čas. Nemohla jsem tomu uvěřit. Po roce. Po tolika dnech, kdy byl pryč. A on se prostě vrátil. Pán se jen usmál a řekl: „Věci, co patří k lidem, si je někdy najdou samy.“
Ten večer jsme seděli u jezera, drželi se za ruce a já měla prsten zpátky na prstu. Už jsem ho nikdy nesundala. Ne proto, že bych se bála, že ho zase ztratím. Ale protože mi připomíná, že se někdy musíme pustit, abychom se mohli znovu najít. A že zázraky se nedějí jen v pohádkách. Někdy se prostě jen vynoří z vody, když to nejmíň čekáme. A všechno začne znovu dávat smysl.
