Článek
OD PŘÍRODY DAR
Příroda ti dnes dává všeho dost
to, čeho už mnoho mezi lidmi není.
Něhu, krásu, čistotu i laskavost,
jistotu, klid i malé snění.
Matička Země, matka Vlast,
kdo používá ještě tato slova.
Snad ten, kdo stříbrný má vlas,
ve vzpomínkách si je říká znova
Něha poupátek z jara v trávě
čistota kapek rosy co ve slunci se třpytí
něha mláďátek, co vylíhla se právě,
čistota louky s barevnou duhou kvítí.
Laskavost vlnek, které zčeřil vánek,
klid, který předají ti stromy,
laskavost vůně, která střeží spánek,
klid který nedají ti auta, ani domy.
Jistota, že noc se změní v den
Jistota, že život není sen
Jistota, že po jaru přijde léto zas
Jistota, že život může býti plný krás
JSEM TAKOVÁ…
Sama sebe jsem v noci viděla,
padající kapka, duhová krása krás,
která věčně kapkou být neměla
a rozprskla se do všech koutů zas
Kaňka směřuje do všech stran
a přitom uvnitř sebe zůstává,
má tolik různých dveří
tolik různých bran,
neprojde, jen se podívá,
dojmy si schovává
Věčné dítě, kterému říkají že oheň pálí
Věčné dítě co snaží se, aby ostatní se smáli
Věčné dítě, které dostalo štěstí do vínku
Věčné dítě, co neposlušně odkopává peřinku
Věčné dítě, co druhé rozesmívá
Věčné dítě, co problémy stále mívá
A sladkou péči maminčiných dlaní
dnes u manžela hledá
a jeho ruka ji za ni chrání
NESMUTNI
I z všedního dne jde udělat svátek
Stojí to sice ještě více práce
A je jedno zda pondělí je nebo pátek
Stačí mít smysl také pro legrace
Místo popelnic vidět růžiček záhony
A smutek hodit za sebe
Místo bručení skládat poklony
Jdeš potom po schodech do nebe
A starost v duši už nezebe
Křídla utkaná hlavně z lásky
A porozumění nejen pro tebe
Za laskavost se nepřijímaj žádné částky
To všechno nejde dělat jenom pro sebe
Není to pravda, že zlá proroctví se plní
Lidská vůle dokáže i kouzlo prolomit
Porozumění se v kolech stále vlní
Pro mír a lásku stačí státy odzbrojit
VÍM, ŽE NEVÍM
Někde uvnitř duše vím.
Jako člověk o dokonalosti ale sním.
Vím, že dokonalý člověk nebyl by už člověkem.
Vím, že každá duše musí projít vlastním pravěkem.
Každá duše má své závaží
Dokonalosti ji vždycky rozháží.
Dokonalý svět by nebyl naším světem
To Bůh ví, je laskavý k svým dětem
Láska je opačným závažím k lidské nenávisti
Trvá to však věčnost, než to lidé zjistí
Druhým chceš pomáhat a vidíš i rub věci
To zděsí tě a cítíš se jak zvíře v kleci.
Má ještě cenu dobro rozdávat?
Vždyť oni to nechtějí, je lehčí druhým nadávat.
Začít u sebe je příliš velkým břemenem
Daleko snazší je hodit kamenem
RUB A LÍC
Život zde je Bohem rozehranou hrou
Každý člověk a každá duše má svou roli
Ať provází tě štěstí nebo procházíš svou tmou
Jsi pouze klasem nebo mákem co kvete v poli
Svobodou vůli má každý z nás
A může tak lásku či zlo přidávat
Chce jen rozebrat ze strachu hráz
Můžeš to dobré druhým rozdávat
Vím že nenávisti je víc než dost
Zdá se, že všechny ovládnout se chystá
Nepomůže ale mít na cokoliv zlost
Trvá to dlouho, pomůže ale jenom láska čistá
Nemá cenu dát příliš vysoko svou laťku
Všechno má svůj rub a všechno také líc
Máš cíl mít lidský, jinak schytáš od života ťafku
Někdy chtít málo znamená mít víc
Povolit koňům opratě
A víc se dívat kolem sebe
Z toho co vidíš míváš závratě
A modřejší než modré vidíš také nebe
Jen volnost mít a dát jí také sobě
Život je přece tak moc nádherný
Ta možnost volnosti se střídá v každé době
Na chvíli zastav a kolem se rozhlédni
I mraveneček mívá svá břemena
V poměru k tobě zvedne celý vlak
Problémům nastav klidně ramena
Život je krásný i když ho halí temný mrak
Nemůžeš pomáhat a důvěru dávat
Když sama sobě nevěříš
Pak se ti ale může stávat
Že břemenem se stane pouhé pápěří
Na co je generál, když vojska prchají
Na co je generál co obětuje vojsko
K čemu jsou rozkazy co splnit se nedají
K čemu jsou rozkazy, když duši je ouzko
STOKRÁT NIC
Sto krát nic prý umořilo volá
Však zkuste druhým pomáhat
To pořekadlo je velmi špatná škola
Pokud se chcete druhým rozdávat
Pak potřebujete sloní sílu
Jen jeho paměť mít nesmíte
A v Dobro neztrácet nikdy víru
A nechtít za to nic, jinak to zkazíte
Celá věc má jeden háček velký
Je víc těch, co z toho užitek chtějí mít
Musíte použít rozum staré selky
Pak pro druhé můžete v této zemi žít
Když blbec začne rozum rozdávat
A najevo dávat, jak tomu rozumí
Chce to stisknout zuby a moc se ovládat
Protože on to zná z knih, plat má velký
Ale žít v reálu to prostě neumí
Nejhorší je, že o těch, co jsou nejslabší
Rozhodují ti co mají nejvíce
A ty rozhodně ceny plínek netlačí
Oni ani nevědí to, co ví dávno ulice
A když se to na vás začne sypat
A kamarád do toho židli podrazí
Začnete mít pocit, že nemůžete dýchat
Pak drží vás jen ti, co v diagnóze
Se s normálními lidmi jaksi rozchází
Co je to za svět kde se lidskost ztrácí,
Kam jsme to došli že se za ni musí děkovat
Nad tím vším člověk s odpuštěním zvrací
A prosíte Boha, ať dá nám sílu tohle překonat.
Rychle
zjistíte, že poděkovat umí jen ti,
Co diagnózu mají v nadávkách
A nemá cenu chtít po těch normálních
Aby lidský se naučili k druhým zachovat
Protože ti si myslí, že spolkli moudrost
A rozumné jim ukápne snad jen v přestávkách
Můžete říkat že je to kometou
Že dny poslední zlu přednost dávají
Máte sice pocit, že s vámi zametou
Ale ti potřební na vás dál čekají
ŠKOLA ŽIVOTA
Škola života je často tvrdá velice
A každý se s ní musí umět vyrovnat
Občas z toho v noci bolí palice
V klidu pak můžeš všechno porovnat
Ke škole života nikde nenajdeš žádný klíč
Úkoly jsou zrádné a ty svobodnou vůli máš
Nemyslet je hazard a na únavu vezmi pružný bič
Projdi to dilema a rozhodni čemu přednost dáš
Škola života je obrovskou houpačkou
Jednou jsi nahoře pak padáš zase dolu
Ve škole života neběháš za hračkou
V ní hledáš kdo sedává u stejného stolu
Dítě chce lítat raketou
Nebo být třeba zpěvačkou
Dítěti sny se nespletou
Klidně vše zvládne levačkou
S tím vším dospělí problémy mívají
Svoboda duše se s dětstvím ztrácí
Dospělým sny s realitou splývají
Protože lidé ve vzpomínkách vrací
VYPÍNAČ
Když vypínat mi začne tělo
A pouhou outkou se náhle stává
Jakoby duši pryč se chtělo
Hlava je prázdná, rozum vynechává
Není to příjemné i když to nebolí
A daří se mi vypnout až když sama jsem
Nechci tím zatěžovat svoje okolí
Všichni mají problémy
A nevědí jak mají proplout dnem
Kdyby šlo vypnout kolotoč v mé hlavě
Všechno si předem hezký porovnat
Pak mohla bych pomáhat druhým hravě
Bez toho všeho občas malou radu dát
Životem proplouvat klidně dokonce snad ladně
A svým
blázněním druhé nelekat
KONEC
Co by pro mne smrtí bylo?
Kdy smrt bych ráa přijala ?
Kdyby lidem přestalo
být se mnou milo
Pak bych se smrtí nebála
Nebojím se smrtí ani nyní
Život s ní mě občas zkoušívá
Možná jste opravdu trochu jiní
Má duše se k úkolům tiše vracívá
Život mám pestrý až zdá se smyšlený
Pomáhá mi to však druhé lépe chápat
Můj smysl života není zastřený,
nevím proč Bůh nenechá mě tápat
Mrzí mě jak špatně na lidi působím
Jsem jako jestřáb mezi drůbeží
Proč je to právě tak vám nepovím
Já zmatky nechci vždyť o ně neběží
Jsem ale zbrklá a míchám spoustu věcí
Když každému chci rychlé pomoci
Hledám klid jsem ale jak zvíře v kleci
Proto ty problémy, proto ty nemoci
Musím se naučit s trpělivostí žít
Dostávám tak nové úkoly
Dík že vedle moudrých mohu jít
Jsem jako prvňák když jde do školy
Tak moc bych chtěla užitečnou být
MÍSTO POHLAZENÍ
Když život tě kopne jako kůň
Když rozlomí se schod na kterém stojíš
Když v duši najdeš temnou tůň
Když náhle se sama sebe bojíš…
Pak pošli své SOS jen tak volně ven
Pak stul se s dcerou v náručí
Pak věř že zítra bude opět hezký den
Ty přece víš, že ani meluzína stále neskučí
Vzduchoprázdno které zbylo z šoku
Se začne plnit, možná pomaloučku
V té těžké chvíli minuta půl roku
S přateli se čas vrátí kam má polehoučku
Když shodíš z duše zlá co ublížila
Tak znovu zjistíš že dobro zůstává
Že stále jsou ruce co srdce pohladila
A smutek tvou duši tlačit přestává
Dej duši i tělu čas a klid než opět zesílíš
Moc dlouho a tvrdě jsi bojovala
Dnes víš že v dobru se přece nemýlíš
Že na správné straně jsi vždycky stála
Lidi jsou lidi a někdo nemá žádný ideál
Je ale hodně těch, co druhým pomáhají
Už jenom proto, že život za to vždycky stál
A zač by vůbec život vůbec stál, kdyby na něj člověk stále hudroval?
