Článek
V textech se opakují osvědčená klišé. Nejlíp se píše o školních jídelnách. Stačí použít výrazy jako „uho“, smradlavé tácy, dozor učitelky nad tím, aby dítě všechno snědlo, individuální vzpomínku na neoblíbené jídlo (pro někoho masová haše, pro jiného krupicová kaše) a jen dodat, že některá jídla kvůli odstrašujícímu zážitku z dětství nekonzumuje autor dodnes, a je hotovo. Druhá oblíbená linie je líčení obchodů s ovocem a zeleninou. V tmavém krámku se povaluje pár shnilých brambor a trochu loňské mrkve, možná ještě nějaká scvrklá jablka, hlávky zelí a jinak nic. Takový obchod také pamatuji. Ale je potřeba odlišovat časová období - jiná situace panovala po válce, jiná např. v 70. letech. Jiné zásobování měly obchody v centru Prahy - třeba na Václavském náměstí, kde díky přebytkům banánů vznikl již v 60. letech ovocný bar s unikátní banánovou zmrzlinou, jiné na periférii. Že se stály fronty na pomeranče a mandarinky, to už jsem četla asi tisíckrát. Upřímně, já bych tedy pomeranč ani každý den jíst nechtěla, takže mi úplně nescházely. V předvánočním období ale exotické ovoce prodávala i naše malá „zelenina“ v Podskalí.
Co mi asi vadí nejvíc, je ale kritika našich potravin a gastronomie. Kdybych to všechno nezažila na vlastní kůži, tedy spíš chuťové buňky, tak bych mlčela. Maminka nebyla žádná zvláštní kuchařka a vaření ji nebavilo. Ráda proto využívala službu tzv. polotovarů, které se prodávaly čerstvě připravené k dovaření či dosmažení. Kromě karbanátků a čevapčiči z mletého masa byly k mání naklepané a obalené řízky, obalovaý sýr, plněné španělské ptáčky, plněné papriky, ale třeba také švestkové knedlíky. Všecko znamenité. Jako novinářka jsem si chtěla v dospělosti různé informace ověřit, potvrdit či vyvrátit, abych se ubezpečila, že jsem třeba byla jen natolik skromné dítě, že mi zkrátka všecko chutnalo (ve školních jídelnách a menzách skutečně téměř vše), a tak jsem vyzpovídala různé naše legendární kuchaře z té éry a dokonce i ty obyčejnější, kteří nevařili zrovna na EXPO, a všichni se shodli na přísných normách, které se musely dodržovat ve všech provozovnách - od bufáčů až po restaurace 1. kategorie. Pamtuju si rajskou omáčku nebo svíčkovou z restaurace 4. cenové skupiny nuselského hotelu Union. Byly vynikající. Po letech jsem poznala část tehdejšího personálu z 60. a 70. let - zvlášť měli kuchaře na přípravu omáček, zvlášť kuchařku na knedlíky - a vařili tak, aby i jim chutnalo. Zrovna tak česká zelenina, maso z našich chovů, to všechno muselo odpovídat předpisům, hygienickým normám atd. Když jsem se po listopadu 1989 spřátelila s rakouskou rodinou, která u nás pár let působila, překvapili mě, jak si české potraviny chválili. Do té doby bych si myslela, že Rakušáci budou na naše produkty koukat spatra, ale oni už dobře znali ze své země všechna ta pozlátka - barevné obaly, lákavé názvy, tisíce druhů jogurtů, které ale často ani nejsou jogurty, takže jim vůbec nevadilo, že u nás tolik produktů není, ale mají ještě normální složení. To mluvím o raných 90. letech. Ráda bych ještě připomněla, že v období politického tání v roce 1968 se povedly v Praze dva „majstrštyky“ - blízko sebe byly otevřeny dvě zahraniční prodejny - ve Vodičkově a Jindřišské ulici - norský Frionor s mořskými rybami, mraženými rybími pokrmy včetně vynikající rybí polévky a francouzská prodejna Paris-Praha, kam po celý socialismus dodávála zboží - francouzská vína, hořčice, ale i nejrůznější lahůdky - Francouzka. Chodili tam běžní zákazníci, ale na francouzskou prodejnu vzpomínali i legendární herci. Například Bohoušek Záhorský tam nakupoval ingredience, z nichž pak připravoval francouzská jídla pro přátele.
Po přečtení různých negativních článků, které snad píše umělá inteligence, a ne inteligentní redaktor, bych si musela logicky položit otázku: jak jsi, holka, vůbec v tom socialismu vyrostla? Jak to, že jsi byla zdravá, štíhlá, z jídla ti nebylo špatně a naopak ses těšila do školní jídelny stejně jako do restaurace, anebo na sobotní oběd z polotovarů? Podle mě dneska spousta mladých maminek hledá zdravé jídlo tak, že si samy pěstují ovoce, zeleninu, bylinky, samy si pečou chleba, koláče, zavařují apod. Protože potraviny, které nabízejí obchody, právě nejsou tak kvalitní, anebo jsou předražené. Dnešní ženy se tedy navracejí do dob našich prababiček a snaží se domácí kuchyni ovlivňovat tímto způsobem. Pokud mají rodinu a děti, nemohou si vždy dovolit návštěvy restaurací, kde by jim možná nabídli jídlo prvotřídní kvality, ale také za prvotřídní ceny.
