Článek
Po klasickém ranní koupelnové hygieně usedám do křesla a sahám pro taštičku s líčením. Jsme na chalupě, uprostřed přírody, jsou prázdniny. Chci se jen lehce zvýraznit, abych nevyděsila místní srnky. A svého muže.
V tom se ve dveřích zjeví dvanáctiletá. V ruce mobil, na sobě pyžamo a prý dobré ráno. Odpovídám stejně a modlím se, aby opravdu bylo.
Dvanáctiletá bez rozpaků začne vybalovat svůj líčící arsenál vedle mého - chudého příbuzného. Plácá kolik čeho má a co je na co. Plácá na obličej jeden produkt přes druhý. Být to moje děcko, plácla bych ji přes zadek hned, když začne porovnávat značky mé a její kosmetiky. Zírám. Nestačil by mláděti jelení lůj, pihy na nose a vůně mýdla? Když teď používá dvacet produktů, kolik jich bude potřebovat za pět, deset let?
Mimochodem, dvanáctileté vůbec nevadí, že si jaksi zapomněla vyčistit zuby a opláchnout obličej. To povazuji za samozřejmost, nikoliv duhové třpytky na oči. Prostě a jednoduše – nahoře huj, dole fuj – v přímém přenosu.
Díky mobilu a internetové stravě, nepotřebuje zřejmě dvanáctiletá ani snídani. Nečekám, že by si ji nachystala, tak alespoň doufám, že mnou předložený obložený talíř spořádá. Při hypnotizování mobilu opravdu snídani s díky pozře. Pak ji několikrát žádám o převlečení se do „normálního“ oblečení. Trvá to dýl, než půl hodiny. Proč, to nevím. Každopádně pyžamo nacházím kopnuté pod postelí, stejně jako obaly od sušenek a kapesníky, ale to jsou jen maličkosti.
Během nuceného rozhovoru z mé strany se od dvanáctilété dozvídám krutou pravdu o světě deset plus. Spolužáci běžně kouří cigarety, vapují, pijí alkohol. Ve dvanácti? Kdo jim to prodává? Prý jeden místní Vietnamec, nic po nich nechce… Toho zajímají peníze, ne občanka. Je mi vlastně těch „dětí“ líto.
Je nenapravitelná chyba se takhle okrádat o bezstarostné roky mládí hraním se na dospěláky, když si neumí vyčistit zuby, napsat zprávu bez hrubky, zabavit se i jinak, než zíráním do telefonu, říct rozvitou větu, nebo poznat lípu od ořešáku.
