Článek
Žena po čtyřicítce je muž
Poslouchala jsem rádio a zaujala mě zajímavá informace. Mladý moderátor, oznamoval: Kdesi na sídlišti v paneláku, šestačtyřicetiletá Číňanka, chodila po balkóně nahoře …bez. Když se jí sousedé snažili domluvit, aby tak nečinila, odpověděla: „Doma si můžu chodit, jak chci“ a dodala čínskou moudrost: „Žena po čtyřicítce je muž!“ Z jeho postoje bylo znát, že s tím souhlasí. A protože jsme to ve dvaceti cítili stejně, tak nezbývalo, než zkonstatovat. Ano, člověk po čtyřicítce má již vše za sebou. A žena? Ta je přímo na odstřel.
Sex s manželem ji nebaví, ale to neznamená, že ji nebaví vůbec
V Číně jsem byla. Na úžasném týdenním pobytu v Pekingu s výletem k Čínské zdi, zůstává pro mě neskutečným zážitkem. Přesto neznám dokonale čínskou mentalitu, neznám jejich zvyky, ani jejich přísloví. Vím jen to, co jsem slyšela. Žena po čtyřicítce je muž. Není to ve změně proporcí jejího těla, ty se začínají zaoblovat až přespříliš. Sex s manželem ji fakt už tolik nebaví, ale to neznamená, že ji nebaví vůbec. Je to v postoji k životu. Musí se umět postavit ke všem problémům víc jako muž. Nic jiného jí stejně nezbývá. Není to dávno ta křehká květinka, o kterou se muži chtějí starat. Kladou se na ni vysoké nároky, a to jak v zaměstnání, tak v rodině. Má již většinou velké děti, které jí dávají najevo, že ji vlastně nepotřebují. Potřebují pouze služku a sponzora. Má však rodiče, kteří jsou staří a nemocní. Musí pracovat nejen v zaměstnání, kde jí nic neodpustí, ale i doma a u rodičů. Navíc, pokud má manžela, navíc toho jediného, kterého si vzala ve dvaceti, musí o to více vynaložit veškerou energii, kterou si s ním za dvacet let nastřádala. Vždyť s ním měla tak úžasný život. Zatne zuby a snaží se vše stihnout. Nesmí strádat rodina, nesmí strádat rodiče, nesmí strádat děti.
Přišla mě varovat moje maminka
Byla jsem tehdy ve stejném věku, jako je zmiňované Číňance. Tento běh jsem si proběhla se ztrátou několika nemalých bodů a s nemalými problémy s tím spojenými. Manželství vydrželo, zaměstnání ne. Problémy s nemocemi našich rodičů se více méně vyřešily. Přišly další s problémy s mým zaměstnáním, tzn. ženy po čtyřicítce. To by fakt nevydržel ani muž! Protože jsem byla silnější než muž, vyřešila jsem zdánlivě i tuto záležitost, abych byla připravena zdolávat další, mnohem obtížnější. Pak jednou v noci přišla za mnou moje zesnulá maminka. Po dlouhém úmorném letním dni na chatě, mě nebylo celý den dobře a celý den jsem nic nepozřela. Šla jsem brzy spát. Uprostřed noci mě budí moje máma a říká: Holčičko, celý den jsi nic nejedla. Přinesla jsem ti aspoň rohlík. Sněz si ho.“ Rozmrzele jsem jí odpověděla, že teď v noci nemám chuť na nějaký rohlík a ať mi nechá spát. „Vezmi si aspoň kousek.“ Abych měla klid, ukousla jsem si špičku od ní podaného rohlíku a vrátila jí ho s tím, že opravdu nemůžu a že chci spát. „Tak dobře, tak spi“, a odešla. Když jsem se ráno probudila, vybavil se mi ten živý sen a cítila jsem, že mám mezi zuby zbytky rohlíku a z pod postele se nemůže vyškrabat můj pes.
Celá jsem se rozklepala a začala se bát…
Z mého muže se stalo děcko, které mne miluje a potřebuje, aby mohlo žít
Na podzim manžela postihla v jeho 50 letech mozková příhoda. Během několika okamžiků se zhroutilo naprosto všechno a já zůstala na všechno zoufale sama. Bojovala jsem s nemocí mého muže, lékaři i úřady. Propustili mě z práce s vysvětlením, že to dělají jen proto, abych se mohla lépe starat o manžela. Dostali mě tímto dobrým skutkem do situace, že se naše příjmy ztenčily na čtvrtinu. Nakonec jsem i toto zvládla s pomocí několika mých kamarádek. Většina manželových „kamarádů“ se ani nezeptala, zda nepotřebujeme pomoc. Zřejmě se báli, že bych řekla ano. Po čtyřech měsících na JIPu jsem si odvezla domů naprosto nehybného člověka, který dle lékařů neměl žádnou šanci na zlepšení zdravotního stavu. Přesto se podařilo nemožné. S pomocí péče a rehabilitace domácí sestry se manžel po roce sám najedl, hýbal, chodil a, i když dost obtížně, i mluvil. Z člověka, kterého neustále cosi rozčilovalo, se stalo radostné děcko. Děcko, které miluje život. Děcko, které mě miluje a potřebuje, aby mohlo žít. Dokázala jsem se poprat se zdánlivě neřešitelnými problémy a jsem si jistá, že můj muž by to nedokázal.
Byla jsem drzejší než muž
A protože jsem byla drzejší než muž, odepsala jsem na inzerát. Muži, který měl v popisku „Nejsem žádný ideálˇ. Hledal ženu i s dítětem ve vlastní péči.
Hodně jsem váhala. V mém případě se zdálo, že pro mě jakékoliv intimní chvilky skončily, úplně. Potřebovala jsem se odreagovat a nabrat síly do dalších dnů. Potřebovala jsem přítele, o kterého bych se mohla opřít! A protože jsem nebyla už ta křehká květinka, o kterou se muži chtějí starat, tak jsem jeho nabídku na občasné schůzky přijala. Díky němu jsem mohla odejít z domu někam do restaurace na oběd nebo večeři, na kávu, jít do kina, divadla, anebo jen tak, na procházku. Díky němu jsem v padesáti letěla poprvé letadlem! Byla jsem s ním v Řecku, Španělsku, Francii, Chorvatsku, Černé Hoře. Nebo jen na víkendových wellnes pobytech v Čechách.
A protože nebyl a není žádný ideál (má nepodstatnou vadu, je homosexuál), tak to vyšlo. Špatné svědomí, že manžela podvádím, se nekonalo. Přesto zůstal po celá ta léta mým přítelem, jak pro mě, tak mého muže.
Osamělé Vánoce
Vdávala jsem se květnu 1974, bylo mě 18 let a byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství.
Manželství i přes všechna úskalí vydrželo 49 let. Nikdy jsem se nenudila. První polovina „Itálie“, plná zvratů, rozchodů a usmiřování. Druhá neméně přelomová. Plná strachu, radosti i smutku. Přesto jsme měli důvod se každý den smát.
Zlatou svatbu jsem už trávila letos sama. Manželův život v dubnu 2023 po více než čtvrt století bojů s vážnou nemocí, uhasl.
Loňské Vánoce jsem nějak přežila. Letošní jsem zvládla pomocí rodiny a přátel v laskavé pohodě. Přesto, že se nenudím, nemůžu si na tu prázdnotu zvyknout…
