Článek
Byla NSDAP levicová strana? Proč je tato otázka dodnes kontroverzní
Otázka, zda byla Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) levicová, nebo pravicová, je předmětem vášnivých debat už desítky let a budí kontroverze i dnes. Ačkoliv se drtivá většina historiků shodne na tom, že NSDAP byla extrémně pravicová strana, některé prvky její ideologie a rétoriky mohou na první pohled působit „levicově“, což je zdrojem neustálých nedorozumění a revizionistických tendencí.
Hlavním důvodem, proč se tato debata stále objevuje, je především složitost a mnohovrstevnatost nacistické ideologie. Hitler a NSDAP si libovali v ambivalentních prohlášeních a často si přizpůsobovali rétoriku aktuálním potřebám a publiku. Navíc, v době vzniku nacismu nebylo politické spektrum tak jasně vymezené jako dnes a mnoho idejí se prolínalo.
Dalším faktorem je snaha některých skupin delegitimizovat moderní levicové hnutí nebo naopak distancovat se od jakýchkoli historických spojitostí s nacismem. V politických debatách se pak občas objevuje argumentace, že nacisté měli ve svém názvu „socialisté“, a tudíž museli být levicoví.
Argumenty, které „svádějí“ k myšlence levicovosti
Některé aspekty nacistické ideologie a praxe mohou z dálky působit socialisticky:
1) „Socialisté“ v názvu: Název strany, Národně socialistická německá dělnická strana, je často hlavním zdrojem matoucích interpretací. Je ale důležité si uvědomit, že „socialismus“ v názvu NSDAP neměl nic společného s Marxovým pojetím třídního boje nebo s internacionalismem. Pro nacisty znamenal „socialismus“ především podřízenost individuálních zájmů zájmům národa a státu. Byl to nástroj k mobilizaci mas a sliboval řešení sociálních problémů po vzoru „lidového společenství“ (Volksgemeinschaft).
2) Anti-kapitalistická rétorika: Nacisté často kritizovali „finanční kapitál“ a spekulanty, stejně jako „židovský kapitál“. Tato kritika však nebyla namířena proti soukromému vlastnictví jako takovému, ale proti vnímané „nekalosti“ a „mezinárodním vlivům“. Jejich cílem nebylo znárodnění výrobních prostředků v marxistickém smyslu, ale podřízení ekonomiky cílům státu a rasy. Velké korporace mohly dál prosperovat, pokud sloužily nacistickému režimu.
3) Sociální programy a podpora dělníků: NSDAP zavedla některé sociální programy, jako například „Síla radostí“ (Kraft durch Freude), která organizovala volnočasové aktivity pro dělníky, nebo „Německá pracovní fronta“ (Deutsche Arbeitsfront), která nahradila odbory. Tyto programy měly za cíl získat si podporu pracujících a integrovat je do nacistického systému, nikoli posílit jejich nezávislé postavení či moc.
4) Silný stát a centrální plánování: Nacistické Německo bylo silně centralizovaný stát s rozsáhlými zásahy do ekonomiky, zejména během příprav na válku. To však nebylo řízeno snahou o sociální rovnost, ale potřebou totální kontroly a maximalizace válečné produkce.
Proč je NSDAP považována za extrémně pravicovou
Navzdory výše zmíněným bodům existuje drtivá většina argumentů, proč je nacismus řazen k extrémní pravici:
1) Rasismus a antisemitismus: Jádrem nacistické ideologie byl extrémní rasismus, zejména antisemitismus. To je znak, který se v levicových ideologiích (s výjimkou některých totalitních režimů, které by se daly charakterizovat jako „pravicové“ ve smyslu potlačování práv jednotlivce a preferování určité skupiny) nevyskytuje a je typický spíše pro nacionalistické a konzervativní hnutí.
2) Ultranacionalismus: Nacismus kladl bezvýhradný důraz na národ a rasu jako nejvyšší hodnoty, s agresivní expanzivní politikou. To je v přímém protikladu k internacionalismu, který je typický pro většinu levicových ideologií.
3) Autoritářství a totalitarismus: NSDAP zlikvidovala demokracii, potlačila veškerou opozici a vytvořila totalitní režim, kde jedinec byl zcela podřízen státu a straně. Levicové strany sice mohou tíhnout k centralizaci, ale jejich primárním cílem bývá zpravidla emancipace pracujících a sociální rovnost, nikoliv potlačení svobod ve prospěch vůdce a rasy - výjimkou jsou extrémně levicové strany.
4) Protináboženský a anti-intelektuální postoj: Nacismus byl silně anti-intelektuální a usiloval o kontrolu nad veškerým myšlením. Ačkoliv se nejednalo o ateistické hnutí v pravém slova smyslu, náboženství mělo být podřízeno státu.
5) Podpora soukromého vlastnictví: Navzdory kritice „finančního kapitálu“ nacisté nikdy nezrušili soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Spolupracovali s průmyslníky a obchodníky, pokud jim sloužili. V tomto se zásadně lišili od komunistických režimů, které usilovaly o úplné znárodnění.
Pojďme se podrobněji podívat na sociální organizace a programy, které NSDAP zavedla. I když mohou na první pohled působit jako „levicové“ prvky, je klíčové pochopit jejich skutečný účel a kontext v nacistické ideologii.
Sociální organizace a programy NSDAP – Fasáda pro kontrolu a indoktrinaci
Je pravda, že nacistický režim zavedl a provozoval celou řadu sociálních organizací a programů. Mezi ty nejvýznamnější patřily:
* Deutsche Arbeitsfront (DAF) – Německá pracovní fronta:
DAF byla masivní organizace, která v roce 1933 nahradila všechny nezávislé odbory. Stala se největší organizací v nacistickém Německu s miliony členů.
Zdánlivě „sociální“ aspekt: DAF měla na starosti pracovní podmínky, mzdy a sociální zabezpečení. Měla odbory, které řešily stížnosti pracovníků, a organizovala různé vzdělávací a rekvalifikační kurzy.
Skutečný účel: DAF nebyla skutečným zastáncem práv pracujících. Jejím hlavním cílem bylo eliminovat třídní boj a integrovat dělníky do nacistického „Volksgemeinschaft“ (lidového společenství). Zajišťovala, aby pracovníci pracovali pro dobro státu a režimu, nikoli pro své vlastní zájmy. Byla nástrojem kontroly, dohledu a indoktrinace. Stávky byly zakázány a jakýkoli nesouhlas byl tvrdě potlačován.
* Kraft durch Freude (KdF) – Síla radostí:
Podsekce DAF, která měla na starosti organizaci volného času pro pracující. Nabízela cenově dostupné zájezdy (včetně zahraničních plaveb), sportovní akce, koncerty, divadelní představení a vzdělávací kurzy. KdF byla velmi populární a lákavá.
Zdánlivě „sociální“ aspekt: Poskytovala pracujícím, kteří si dříve nemohli dovolit takové aktivity, přístup k rekreaci a kultuře. To by se dalo vnímat jako zlepšení životní úrovně a sociální péče.
Skutečný účel: KdF sloužila několika klíčovým cílům režimu:
Zlepšení morálky a produktivity: Odpočinutí a šťastní pracovníci byli produktivnější.
Sociální kontrola: Režim kontroloval, jak lidé tráví volný čas, a bránil jim v organizování se mimo státem řízené struktury.
Propaganda a indoktrinace: Cesty a akce KdF byly často využívány k propagandě a šíření nacistické ideologie. Propagovala se myšlenka jednotného lidového společenství, kde všichni pracují pro společnou věc.
Zastření nerovností: Zatímco KdF zpřístupnila volnočasové aktivity masám, realitou byla pokračující sociální stratifikace a nerovnosti.
* Hitlerjugend (HJ) – Hitlerova mládež a Bund Deutscher Mädel (BDM) – Svaz německých dívek:
Obligatorní mládežnické organizace pro chlapce a dívky.
Zdánlivě „sociální“ aspekt: Nabízely mládeži sportovní vyžití, tábory, kulturní akce a pocit sounáležitosti.
Skutečný účel: Jejich primárním cílem byla indoktrinace mládeže nacistickou ideologií, fyzická příprava pro válečné služby (chlapci) a role matek a manželek (dívky). Byla to totální kontrola nad výchovou budoucí generace, aby byla loajální k režimu.
Proč tyto programy nejsou důkazem levicovosti
Hlavním důvodem, proč tyto sociální programy nedokazují levicovou povahu NSDAP, je jejich motivace a konečný cíl:
* Nešlo o sociální rovnost, ale o národní jednotu a rasovou čistotu: Levicové ideologie se snaží o snižování sociálních nerovností a posílení práv pracujících a marginalizovaných skupin. Nacistické programy naopak usilovaly o homogenizaci společnosti pod ideálem „árijského“ lidového společenství a o vyloučení a potlačení „méněcenných“ ras a jedinců.
* Totalitní kontrola vs. emancipace: Levicové hnutí se obvykle snaží o emancipaci jednotlivce a kolektivů. Nacistické programy byly nástrojem totalitní kontroly, kde jedinec neměl žádná práva vůči státu a straně. Byla to centralizovaná správa společnosti, nikoli budování samosprávy či autonomie.
* Propaganda a legitimita: Tyto programy sloužily jako účinná propaganda, která pomáhala legitimizovat režim a získávat si podporu obyvatelstva. Dávaly lidem pocit, že se o ně stát stará, a zároveň je odváděly od kritického myšlení a politické angažovanosti mimo schválené struktury.
* Financování a ekonomika: Tyto programy byly financovány z daní a byly součástí masivního státního rozpočtu, který byl primárně zaměřen na zbrojení a přípravu na válku. Nejednalo se o socialistickou redistribuci bohatství, ale o státní intervencionismus ve službách válečné ekonomiky a rasové politiky.
Zkrátka, zatímco na povrchu mohly nacistické sociální organizace nabízet některé „benefity“ a vytvářet dojem péče o obyvatelstvo, jejich hlubší účel byl totalitní kontrola, indoktrinace a podpora rasistické a ultranacionalistické agendy. Byly to nástroje, které posilovaly moc režimu a připravovaly společnost na válku a genocidu, nikoli nástroje sociální spravedlnosti či emancipace, které jsou typické pro levicové hnutí.
Odraz na SSSR a jejich „kamarádství“
Vztah mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem je jedním z nejvíce matoucích a často zneužívaných prvků v debatě o politické orientaci NSDAP.
Pakt Molotov-Ribbentrop (23. srpna 1939):
* Oficiálně Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik. Byla podepsána v Moskvě ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem a sovětským lidovým komisařem zahraničních věcí Vjačeslavem Molotovem za přítomnosti samotného Stalina.
* Skutečný význam (tajný protokol): Nejdůležitější částí paktu byl tajný dodatečný protokol, který si obě totalitní mocnosti rozdělily sféry vlivu ve východní Evropě. Prakticky to znamenalo dohodu o rozdělení Polska a uznání sovětských zájmů v Pobaltí (Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva) a Besarábii (dnešní Moldavsko).
* Bezprostřední důsledky: Jen o týden později, 1. září 1939, Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka. 17. září pak Sovětský svaz napadl Polsko z východu, čímž si obě mocnosti rozdělily jeho území podle dohody. Následovaly sovětské anexe pobaltských států a Besarábie.
Proč k němu došlo:
* Strategické zájmy: Hitler chtěl zajistit klid na východní frontě před útokem na západní Evropu a vyhnout se válce na dvou frontách. Stalin zase potřeboval čas na posílení Rudé armády a získání strategického území, které považoval za nárazníkovou zónu.
* Realpolitik: Obě strany jednaly čistě pragmaticky a bez ohledu na ideologické rozdíly. Pro Stalina to byla příležitost získat území a pro Hitlera eliminovat riziko východní fronty.
* Neúspěch jednání se Západem: Před paktem se Sovětský svaz pokoušel jednat o spojenectví s Británií a Francií proti Německu. Tato jednání však ztroskotala, mimo jiné kvůli nedůvěře mezi stranami a sovětským požadavkům na průchod vojsk přes území Polska a Rumunska, což tyto státy odmítaly. Stalin se tak rozhodl pro dohodu s Hitlerem.
* Ekonomická spolupráce: Pakt byl doprovázen i hospodářskými dohodami, kde Sovětský svaz dodával Německu suroviny (ropa, obilí) a Německo na oplátku stroje a vojenskou techniku. Tato spolupráce pomáhala Německu obcházet britskou námořní blokádu.
„Kamarádství“ a jeho konec:
Ačkoliv se pakt jevil jako spojenectví, jednalo se o pakt z rozumu mezi dvěma úhlavními ideologickými nepřáteli. Nacismus byl primárně antikomunistický a antisemitský, zatímco komunismus usiloval o celosvětovou revoluci a nenáviděl kapitalismus a „fašismus“. Propaganda obou režimů byla před rokem 1939 plná vzájemných invektiv. Po podpisu paktu však došlo k propagandistickému obratu na obou stranách, který prezentoval dohodu jako vítězství míru a pochopení.
Toto „kamarádství“ však bylo křehké a založené na vzájemné nedůvěře a kalkulu. Skončilo 22. června 1941, kdy Německo zahájilo operaci Barbarossa a napadlo Sovětský svaz.
Teorie podkovy: Dva extrémní konce…
Teorie podkovy je politologický koncept, který tvrdí, že na tradičním lineárním politickém spektru (kde je levice na jedné straně, střed uprostřed a pravice na druhé straně) se extrémní konce spektra (krajní levice a krajní pravice) paradoxně ohýbají k sobě a v některých aspektech se podobají. Spektrum tak získává místo přímky tvar koňské podkovy.
Horseshoe theory
Hlavní argumenty zastánců teorie podkovy:
Zastánci teorie podkovy poukazují na řadu podobností mezi nacismem/fašismem (krajní pravice) a komunismem/stalinismem (krajní levice):
* Totalitarismus a autoritářství: Oba režimy tíhnou k totalitní kontrole společnosti. Potlačují individuální svobody, pluralitu názorů, opozici a právní stát. Vytvářejí kult osobnosti vůdce a vyžadují absolutní poslušnost.
* Státní kontrola nad ekonomikou: Ačkoliv se liší v přístupu k soukromému vlastnictví (komunismus usiluje o jeho zrušení, nacismus o jeho podřízení státním zájmům), oba systémy silně intervenují do ekonomiky a podřizují ji politickým cílům (např. válečná výroba, pětileté plány).
* Potlačení opozice a teror: Oba režimy používají systematický teror, tajnou policii, koncentrační tábory a likvidaci politických oponentů (či rasových, třídních nepřátel).
* Propaganda a indoktrinace: Masivní propaganda, kontrola médií, školství a kultury je pro oba systémy typická. Cílem je formování „nového člověka“ a šíření jediné povolené ideologie.
* Revoluční rétorika a odmítání stávajícího řádu: Ačkoliv se liší v obsahu, oba režimy se prezentují jako revoluční síly, které mají za úkol zničit starý, prohnilý systém (kapitalismus, liberalismus, „buržoazii“, „židy“) a vybudovat nový, lepší svět.
* Milice a polovojenské organizace: Typické je budování stranických milicí (SA, SS u nacistů; Lidové milice, Čeka/NKVD u komunistů), které hrají klíčovou roli při prosazování moci.
* Společný nepřítel – liberální demokracie: Oba extrémy, ač si jsou ideologicky nepřátelské, se shodují v hlubokém odporu k liberální demokracii, parlamentarismu a individuálním svobodám.
Kritika teorie podkovy
Teorie podkovy je často kritizována, protože:
* Zamlžuje zásadní ideologické rozdíly: Kritici tvrdí, že ztotožňováním extrémní levice a pravice se ztrácí pohled na zásadní rozdíly v jejich ideologických základech a cílech. Zatímco komunismus teoreticky usiluje o beztřídní společnost a rovnost (i když praxe byla jiná), nacismus byl založen na rasové nerovnosti a národním imperialismu. Dělat rovnítko mezi nimi je pro mnoho historiků a politologů nepřípustné, protože to snižuje jedinečnou hrůzu nacistického rasového vyhlazování.
* Ignoruje politické aliance: Jak jsme viděli u paktu Molotov-Ribbentrop, dočasná spojenectví mezi zdánlivými nepřáteli mohou být výsledkem čistě pragmatických mocenských kalkulů, nikoli ideologické blízkosti.
* Může být zneužita: Teorie podkovy bývá někdy zneužívána k diskreditaci umírněné levice tím, že se naznačuje její sklon k totalitě, což je problematické.
* Zjednodušuje komplexní politické spektrum: Někteří politologové považují lineární spektrum za příliš zjednodušené a tvrdí, že existuje mnoho dimenzí, podle kterých lze politické ideologie klasifikovat (např. autoritářství vs. liberalismus, globalismus vs. nacionalismus, atd.), a že „podkova“ nevystihuje plnou složitost.
Závěr k teorii podkovy
Ačkoliv teorie podkovy má své limity a je terčem kritiky, nabízí užitečný pohled na to, proč se zdánlivě protichůdné extrémní ideologie mohou v některých praktických projevech chování a státní politiky (zejména v totalitních metodách vlády) nápadně podobat. Ukazuje, že posedlost mocí, intolerance k odlišným názorům a víra v jedinou „pravdu“ mohou vést k podobným represivním výsledkům, ať už jsou ideologické východiska jakákoli. Nelze ji však používat k popření hlubokých ideologických rozdílů mezi komunismem a nacismem.
Je důležité si uvědomit, že i přes dočasné spojenectví mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým SSSR, které bylo čistě strategické, ideologická propast mezi nacismem a komunismem zůstala obrovská a vzájemná nenávist hluboká, což se projevilo v nejbrutálnějším konfliktu druhé světové války.
NSDAP byla extrémně pravicová, ultranacionalistická a rasistická strana s totalitními ambicemi. Její „socialismus“ byl pouhou propagandistickou maskou, která sloužila k mobilizaci mas a budování „lidového společenství“ založeného na rasové čistotě a podřízenosti státu. Snaha kategorizovat nacismus jako „levicový“ je buď projevem neznalosti historie, nebo úmyslnou snahou o překroucení faktů pro politické účely.
Je důležité si uvědomit, že politické spektrum není jednoduchá jednorozměrná přímka. Nacismus je jedinečným a komplexním fenoménem, který kombinuje prvky, jež by se mohly zdát protichůdné. Nicméně, jeho základní pilíře – rasismus, ultranacionalismus, autoritářství a totalitarismus – jej jasně umisťují na krajní pravici politického spektra.
