Článek
Nový rok, staré fronty
Dal jsem si novoroční předsevzetí. V roce 2026 už nebudu stát v žádné frontě. Řekl jsem si: „Karle, žiješ v budoucnosti. Máš bankovní identitu, datovou schránku a Portál občana. Všechno vyřídíš z gauče v trenkách.“
Chyba lávky.
Hned první týden v lednu jsem potřeboval vyřešit naprosto banální věc – přepis energií a jednu drobnost na katastru. Otevřel jsem notebook, uvařil si kafe a cítil se jako pán tvorstva. O dvě hodiny později jsem to kafe měl chuť vylít do klávesnice. Systém mě třikrát odhlásil, dvakrát mi napsal „Error 404 - stránka nenalezena“ a nakonec mi zobrazil hlášku, že pro dokončení úkonu se musím „dostavit osobně pro ověření podpisu“.
A tak je dnes 8. ledna a já jsem tu. Stojím na chodbě úřadu, v ruce držím papírový lístek s pořadovým číslem 158 (zatímco na tabuli svítí 42) a přemýšlím, kde udělali soudruzi z IT chybu.
Appky za miliardy, logika za pětikorunu
Politici se rádi chlubí. Před volbami vidíme krásné grafy, slyšíme o tom, jak budeme „digitální tygři Evropy“. Máme eDoklady v mobilu, to je fajn. Ale k čemu mi je digitální občanka, když si ji úřednice stejně vezme do ruky a začne údaje z displeje přepisovat jedním prstem do počítače, který pamatuje Windows XP?
Problém naší politiky a státní správy není v tom, že bychom neměli technologie. Problém je v myšlení.
Politici si myslí, že digitalizace znamená vzít papírový formulář, naskenovat ho do PDF a pověsit na web.
Jenže my chceme něco jiného. My chceme, aby po nás stát nechtěl údaje, které už dávno má.
Je rok 2026. Stát ví, jak se jmenuju. Ví, kde bydlím. Ví, kolik beru, kolik platím na daních. Tak proč, proboha živého, musím do každého druhého formuláře vypisovat rodné číslo a adresu trvalého bydliště? Proč si ty úřady ta data nepředají mezi sebou?
Odpověď je asi jednoduchá: Protože by pak spousta lidí s razítky neměla co dělat.
Úřední šiml řehtá i v cloudu
Nechci jen nadávat. Něco se zlepšilo. Třeba daňové přiznání už se dá „vyklikat“ celkem bezbolestně. Ale pak narazíte na stavební řízení nebo sociálku a máte pocit, že jste cestovali časem do roku 1995.
Politici se hádají o to, kdo za to může. Jedni křičí, že to zanedbala minulá vláda, druzí, že ta současná to neumí řídit. Všichni do toho sypou miliardy korun. Naše miliardy. A výsledek? Máme desítky různých portálů, každý chce jiné heslo a polovina z nich na mobilu nefunguje, protože se tlačítka nevejdou na displej.
Připomíná mi to situaci, kdy si koupíte Ferrari, ale jezdíte s ním jen po polní cestě, protože nikdo nepostavil dálnici. Máme nástroje, ale procesy jsou zastaralé.
Co s tím v roce 2026?
Milí politici, mám pro vás návrh. Přestaňte vymýšlet nové revoluční aplikace a „národní portály všeho“. Zkuste udělat jednu jednoduchou věc: Propojte to.
Zařiďte, aby si Ministerstvo A umělo povídat s Ministerstvem B.
• Abych, když se přestěhuju, nemusel obíhat pět úřadů, ale stačilo to napsat do jedné kolonky.
• Abych nemusel dokládat, že nemám dluhy, když to stát ve své evidenci vidí.
• Aby „digitální stát“ nebyl jen prázdný slogan na billboardech.
Do té doby si asi budu muset zvyknout, že nejmocnějším nástrojem v České republice není umělá inteligence ani blockchain, ale kulaté razítko s modrým inkoustem.
Tak já jdu, na tabuli bliklo číslo 157. Už se blížím. Držte mi palce, ať jsem si tu žádost vyplnil správnou propiskou (modrou, ne černou, pamatujete?).
