Článek
Krátce po teroristickém útoku, který Hamas prokazatelně provedl 7. 10. 2023 s cílem brutálně vraždit, znásilňovat a brát rukojmí, jsem poukazoval na to, že v konfliktu mezi Izraelem a Palestinci nelze spoléhat na nějaké uspokojivé řešení. Trvalý stav ohrožení a trvalá retraumatizace Palestinců to jednoduše nedovoluje.
Tento pohled na válku, která od teroristického útoku Hamasu probíhá na území Gazy, promítá se však i do dalších válečných a násilných aktů na Blízkém východě, v sobě obsahuje pochopení vztahující se k oběma stranám konfliktu.
Za tři čtvrtě roku od teroru Hamasu se mnohé událo. Izraeli se podařilo osvobodit pouze část unesených lidí. I při vynaložení extrémního válečného úsilí, jehož dopady jsou děsivé. Ať už se více blíží nepodloženým tvrzením jedné či druhé strany, které se pohybují mezi 17 a 40 tisíci lidmi, jde o obrovskou tragédii, humanitární katastrofu v přímém důsledku války vedené v hustě obydlené oblasti. Velkou část obětí tak zcela prokazatelně tvoří palestinští civilisté, v rozporu se snahou Izraele označovat oběti za militanty Hamasu.
Neexistuje nezávislý zdroj informací o množství zabitých civilistů v Palestině, nicméně i USA, největší spojenec Izraele, dlouhodobě poukazuje na vysoký počet civilních obětí. Bylo by proto zcela pošetilé domnívat se, že existence civilních obětí je pouhá propagandistická fikce Hamasu. Ne, je to skutečnost a zpochybňovat ji je stejně nedůstojné a hloupé, jako zpochybňovat brutalitu teroristického útoku Hamasu. Stejně tak hloupé by bylo zpochybňovat stovky zpráv a svědectví o neudržitelné situaci v Gaze, kde se musely stovky tisíc lidí přesouvat z místa na místo na zoufale malé ploše a kde většina z nich žije měsíce v naprosto nevyhovujících, zdraví a život ohrožujících podmínkách
Po prvních týdnech, kdy se svět vyrovnával se skutečností brutálního útoku Hamasu, začaly v seriózních světových médiích převažovat zprávy o znepokojující situaci v Gaze a o nelístostné odvetě izraelské armády (IDF). Když se podíváte na jakékoliv významné světové médium, ať už jde o Washington Post, CNN, NY Times, BBC, The Guardian a mnoho dalších, poslední měsíce převažují zprávy o obětech bombardování v Gaze, obětech humanitární krize a neustávajících útocích IDF na místa s výskytem civilních obyvatel (např. útok na školu, která sloužila jako útočiště lidí bez přístřeší a kterou Izrael označil za místo zneužívané Hamasem). Pozornost se přirozeně upřela k dění v rozlohou stísněném pásmu, z nějž nikdo nemůže odejít a které je zároveň válečnou zónou, stále více zdevastovanou a stále více nezpůsobilou k životu.
V tomto směru je velmi znepokojivé srovnání s médii v Česku. Stačí se podívat třeba na znění titulků a výběr témat souvisejících s Gazou v případě jednoho ze seriózních českých médií Seznam Zprávy (dle ratingu Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku). Důraz na nejvíce znepokojující vrstvu jinak nepochybně komplexního dění, tedy situaci v Gaze, je významně menší při srovnání s jakýmkoliv s výše odkazovaných prestižních světových médií (s nesrovnatelně větší kapacitou pro znalost problematiky a získávání informací přímo z místa dění).
Podivný stav české společenské diskuse na téma války v Gaze ilustruje také nejapný spor o obsahovou analýzu zpravodajství České televize. Podle první analýzy ČT dehumanizovala Palestince, což odmítl ředitel ČT Souček a promptně objednal analýzu jinou, která závěr první - „překvapivě“ - nepotvrdila. Letmý průlet zpráv na téma Gaza ovšem ukazuje, že ČT k tématu přistupuje velmi podobně jako Seznam Zprávy, významně odlišně od světových médií.
Tento stav se nepochybně odráží v pohledech na válku v Gaze ze strany české veřejnosti. Na politické úrovni vládne v tomto směru nebývale jednotný postoj, bez ohledu na to, zda se jedná o parlamentní koalici nebo nejvýznamnější opozici. Minoritní kritické pohledy se omezují na Alarm, případně Britské listy, které ale většinou pouze přenášejí pohledy světových médií. Jelikož většina české společnosti přejímá informace primárně z českých zdrojů, i diskuse v digitálním prostoru kopírují majoritní rámování médií. Nadto je tato diskuse často velmi emocionální, nekritická a dogmatická, a to z obou stran. Na straně proizralské lze v pozadí číst kulturní proximitu (blízkost) a odpor k islámskému terorismu, asociovaný s většinově obávanou a odmítanou imigrací muslimů. Na straně propalestinské se pak setkávám s předpojatostí vůči všem, kteří odmítají pouze opakovat slova o genocidě a izraelském válečném útlaku.
Za této situace není možné předpokládat, že by česká společnost dokázala ve vlastním diskurzu dospět k hlubšímu pochopení příčin konfliktu, že by zaujala kritický odstup, který jí potenciálně dává geografický odstup a že by dokázala hodnotit soudným způsobem dění nebo uvažovat o budoucnosti izraelsko-palestinských vztahů. A taky proč. Pro naše provinční uvažování je přece dostačující přidat se k více preferované straně a setrvat v tomto postoji děj se co děj. V tomto směru lze nejlepší hodnotit obraz v českých médiích jako výsledek dlouhodobého zpětnovazebního procesu, v němž není třeba odklánět se od toho, co chce většinová společnost slyšet. Samotná složitost skutečnosti je pouze na obtíž, proč tedy lidem zbytečně „lámat hlavu“.
Lámat si hlavu je ale nanejvýš nutné, zvlášť když si člověk uvědomí, že válka v Gaze zdaleka nebude jediným tématem, které takovým zplošťováním prochází.
