Článek
Vítězství Alternative für Deutschland (AfD) ve volbách do zemského parlamentu Durynska a těsné druhé místo v týchž volbách v Sasku vyvolalo znepokojení a údiv. Zvláštní. AfD je při síle už dlouho, strana dokázala posbírat voliče někdejších extremistů a zjevně přidat mnoho z těch, kteří dříve volili středové strany. Připomeňme, že AfD je v Německu oficiálně považována za stranu podezřelou z šíření a podpory extremismu, alespoň její buňky ve východoněmeckých oblastech. Například Björn Höcke, předseda AfD ve „vítězném“ Durynsku, je oficiálně považován za (neo)nacistu, jeho rétorika tomu odpovídá. Byl odsouzen za opakované používání nacistických sloganů (na okraj nutno připomenout, že němečtí, nacismem inspirovaní populisté, jsou zároveň podporovatelé Ruska, které údajně na Ukrajině bojuje s nacismem, jaký “paradox”).
Právě masivní podpora AfD, i další populistické strany BSW, ve východní část Německa je přitom naprosto zásadní z hlediska chápání současné politické mapy největší evropské země. Mapy v pravém slova smyslu. Když se podíváte na mapu Německa, zjistíte, že AfD má zdaleka nejsilnější podporu v zemích, které historicky patřily k NDR.
Je zjevné, že ta demarkační čára podél železné opony má svůj vnitřní smysl. Částečně lze vysvětlit tuto skutečnos v Německu tím, že na konci totality a po opětovném spojení v roce 1991 odešla velká část ambicióznějších východních Němců do západních částí země. Že ekonomicky a sociálně vznikla ve východních částech vyloučená území specifického typu, zanedbaná ve srovnání s německým standardem.
Stejně tak když se podíváte na mapu Česka, vidíte úspěchy populustů jasně kopírující hranice periferií, zejména Sudet. I ve východním Německu je situace taková, že ve větších městech, jako je Lipsko, Jena nebo Drážďany vítězí centristické strany, nikoliv radikální a extremistické partaje. A navíc, když se člověk podívá na volby v celoněmeckém měřítku, populačně mnohem menší východ se od západu liší zcela diametrálně v tom, jak lidé volí. Podpora exremistů a populistů na západě je mnohem nižší, přičemž západ převyšuje východ populačně zhruba čtyřikrát. Zjevně štěstí pro Německo, že východní, totalitní část, část okupovaná Sovětským svazem, nebyla větší.
I v Česku je podpora nejradikálnějších populistů, jako je SPD a další varianty xenofobního a dogmatického charakteru politiky ,stále minoritní. Děje se ale to, že SPD - zřejmě v obavě před ztrátou preferencí - napodobuje svým jazykem AfD. Zvrácenost této rétoriky dosahuje absolutních podob, rasismus, konspirační bludy o regulacích EU a korespondenční volbě v „náznacích“ pochopitelných i typickému voliči populistů. A děje se také to, že politický subjekt, který si někteří navykli brát jako etablovanou součást standardní politiky, tedy hnutí ANO, zcela standardizovalo záludné zneužívání dezinformací v politice. Tím se dostáváme na polovinu českého elektorátu. Nejsme Německo, které čerpá svou odolnost ze skutečnosti dlouhé poválečné demokratické historie.
Právě délka trvání demokracie je rozhodující faktor pro její stabilitu, jak můžeme vidět ve střední Evropě. V Německu jde hranice demokratické nebo totalitní mentality přesně podél železné opony, s výjimkami danými velikostí sídla a sociální stratifikací. V Česku a Polsku se odehrává neustálé přetahování mezi otevřenými populisty, přičemž situace je nepředvídatelná. Alespoň doposud však ani populistické vlády v těchto zemích nebyly schopny (či ochotny) jít tak daleko, jako vlády v Maďarsku a na Slovensku, kde dochází k přímé destrukci demokratických pilířů, ať už jde o justici, média nebo nevládní sektor (opakovaně jsem o tom psal, například zde). V obou zemích dosáhli populisté většinové a rozhodující podpory, což jim umožňuje provádět pro demokracii destruktivní změny, které jsou z krátkodobého hlediska nevratné.
Proč se to děje? Proč ve středoevropských posttotalitních zemích vidíme tak silný příklon k populismu, jehož nejčastějšími atributy je nativismus (privilegovanost tzv. správných občanů), xenofobii, odpor nebo dokonce nenávist k nadnárodním strukturám (EU a NATO) a velmi výraznou ochotu podporovat sebevražedné populistické teze, které nikdy nenajdou naplnění, a pokud ano, pak dokážou zničit budoucí vývoj na dekády?
Nepochybně velkým problémem je přetrvávající nedůvěra v jakoukoliv státní strukturu. Ta se dá velmi dobře měřit. Jak je možné se přesvědčit ve studii OECD, země postižené totalitou mají obecně výrazně nižší míru důvěry ve veřejné instituce (stát) než země s delší demokratickou historií. Je to vcelku pochopitelné, protože totalita důvěru ve stát pochopitelně ničí. A pomáhá to taky vysvětlit paradox, že populisté, kteří velmi často apelují na „zlatý věk minulosti“, i ten totalitní, zároveň tuto nedůvěru zneužívají a posilují. A nedůvěra se pochopitelně vztahuje nejen ke strukturám národním, ale i těm mezinárodním, aneb zlý Brusel.
Dalším velkým problémem je obecně nižší míra sebedůvěry bývalých sovětských satelitů vůči zemím, jejichž ekonomický i demokratický náskok musejí dohánět. Tato nižší míra sebedůvěry je dána faktem, že s otevřením se Západu pochopitelně přišly ekonomicky silné západní společnosti a začaly skupovat firmy i majetky. Středoevropští „underdogs“ se tak mohli jen závistivě dívat, jak jejich původní manažerské struktury nahrazují lépe oblečení a lépe ostříhaní lidé ze západních boardů a jak - pochopitelně - ovládají chudé příbuzné na východě ve prospěch svých vlastních zájmů. Dodnes je to velké téma bigotního českého populismu, které zvyšuje nedůvěru vůči Západu a tedy i vůči strukturám, v nichž mají pochopitelně stále mnohem ekonomicky silnější země silnější slovo.
Dalším důvodem, který s celkovou nedůvěrou a s averzí vůči Západu souvisí, je pocit jakési odcizenosti mezi velkými celky Západu a východem ovlivňovaného Ruska. Narativ o tom, že máme být „mostem mezi Východem a Západem“, prosazoval Zeman a totéž tvrdí zmatené části Slováků a Maďarů Fico s Orbánem, aby obhájili své přátelské vztahy k Rusku. Ve světle ruské agrese vůči Ukrajině je tento politický „důvtip“ politiků v členských zemích NATO naprosto nepochopitelný, ale mentalitě posttotalitních Středoevropanů, nedůvěřujících těm „velkým“ to nějak dává smysl. Ačkoliv jejich vlastní bezpečnost je zaručena jednoznačnou asociací se Západem a jeho strukturami.
Tato základní směsice mentální chemie v posttotalitních zemích má pochopitelně různé nacionální příměsi, jako je historická křivda spočívající v okleštění „velkého Maďarska“, identitární méněcennost „nehistorického“ Slovenska nebo s katolicismem provázaný tradiční konzervativismus Polska, namířený proti „dekadenci“ Západu. V Česku bychom to mohli s ohledem na chybějící pevný historický narativ brát jako směsici určitého chytráctví, na které jsme patřičně hrdí, a pocitu zrad, jichž se na nás přece ve 20. století dopustil nejen Východ, ale i Západ (Mnichovská dohoda). Zdůvodnění se prostě vždy dá zkonstruovat.
Jakkoliv to je, je zjevné, že středoevropské demokracie svou totalitně deformovanou mentalitou stále trpí. A je otázka, jestli s odlišným způsobem utváření veřejného mínění v postfaktické, digitální době lze spoléhat na dříve pevné pravidla hodnotové transformace. Německý sociální filozof Ralf Dahrendorf předpokládal, že hodnotová proměna společnosti v předdigitální době trvá 60 let. Není rozumné toto předpokládat v době, která dokáže prostřednictvím algoritmů sociálních sítí vytěžovat a upevňovat sociální sentimenty a obnovovat jejich platnost i mezi generacemi, které nebyly totalitou přímo postiženy. Právě na vývoji některých populistických agend (typu Motoristé v Česku) můžeme vidět, že přizpůsobení těchto obsahů generacím, které by měly nést hodnotovou změnu, je nakonec velmi jednoduché a pro určitou část velmi svůdné.
O to důležitější je role občanské společnosti i všech institucí, které se mají o udržení demokracie starat. Ta urgence je v současnosti mnohem vyšší. A v budoucnosti to nebude jinak.
