Článek
Přitom jednoznačně největší hrozbou je oligarcha Babiš v prezidentském úřadu a jím de facto vlastněné politické hnutí ve vládě. A k tomuto scénáři Babiš nepochybně bude prezidentství zneužívat, pokud dostane příležitost.
Zkusme si představit, co by se pravděpodobně stalo, kdyby se Babiš stal prezidentem. Část jeho slibů (nebo hrozeb, záleží na úhlu pohledu) o tom, jak by se v prezidentském úřadu choval, by se nepochybně naplnila: začal by destruovat vládní politiku a využil by k tomu jakoukoliv příležitost.
Playbook má od svého předchůdce a podporovatele Miloše Zemana, jenž by se zřejmě stal jeho nadšeným rádcem. Škála Babišova „prezidentování“ by se pohybovala od nejmenování ministrů (a naopak jmenování nějakého loajalisty na post předsedy Ústavního soudu) přes hlasitou kritiku kroků vlády až po snahu škodit ve směru k EU a v zahraniční politice, a znemožňovat tak kupříkladu návaznost úspěšného českého předsednictví.
Jeho motivace přitom není založena na tom vytvářet nějakou protiváhu vládě. Jeho motivace je mnohem zákeřnější: snížit pravděpodobnost úspěchu současné koalice v příštích volbách, nebo dokonce snaha podnítit její rozpad ještě během tohoto volebního období a vyvolání předčasných voleb.
Zkusme si představit, jak by v případě Babišova prezidentství vypadala kampaň před takovými volbami, jedno jestli řádnými, nebo mimořádnými. Prezident by nebyl nestranný, naopak by se snažil všemožným způsobem rozklížit demokratický blok ve vlastním zájmu, zejména proto, aby se zvýšila šance, že bude moci hnutí ANO, vedené Karlem Havlíčkem, Alenou Schillerovou nebo někým jiným z věrných a oddaných, reálně počítat s „demokratickou“ koalicí po volbách. Zneužil by k tomu nejen svého úřadu, který mu dává výsadní právo mluvit k veřejnosti zcela libovolným způsobem, ale samozřejmě, v koordinaci s tím, také informační agentury Mafra, v současnosti vysoce agilní v šíření propagandy ve prospěch „beneficienta svěřeneckého fondu“. Ruku v ruce s dezinformační scénou, která opět od okamžiku, kdy Babiš na tiskovce po vyhlášení výsledků prvního kola prezidentských voleb zavelel, vykazuje znaky systematické synchronizace se zájmy českých populistů.
Nelze sice vyloučit, že by se Babišovi a jeho politickým zaměstnancům podařilo sestavit nějakou demokraticky „čistou“ koalici, ale současný stav věci tomu vůbec nenahrává. Babiš, který straší válkou, jednu válku sám vyhlásil: válku současné vládě a jednotlivým stranám, které ji tvoří. Proto je mnohem pravděpodobnější, že jeho jediný koaliční potenciál v současnosti drží v rukou člověk, který se od Babiše liší pouze esteticky. Tomio Okamura.
Je vlastně jedno, jestli Babiše podpoří (a je to více než pravděpodobné), protože i kdyby se tak nestalo a Babiš se přesto stal prezidentem, jeho političtí zaměstnanci budou muset za politickým kverulantem po případných volbách stejně muset přijít žádat o audienci.
Apokalyptický scénář tak rýsuje určitou možnost, že na Hradě bude Babiš, který prostřednictvím svého ústavního vlivu bude podporovat hnutí ANO, jež se ve vládě setká s proruským Okamurovým spolkem SPD. A to je na rozdíl od vylhané chiméry o tom, kterak „generál vyhlásí válku“, zcela realistický odhad budoucnosti. Se všemi prvky „orbanizace“, tedy omezování svobody slova prostřednictvím omezováním nezávislých médií a snahy podmanit si justici.
Kdo tohle nechce, nechť si udělá 27. nebo 28. 1. čas a jde volit proti možnému obratu Česka ze Západu k Maďarsku a Rusku.
