Článek
Jedu ve vlaku z Bratislavy do Prahy. V jídelním voze vedle mě sedí dva Rakušané, zkoušejí německy objednávat. Obsluha, jinak milá paní, jak později zjistím, ale trochu od rány, volá zpět „jávamnerozumim“. Rakušan zjevně rozumí trochu česky, takže vstane a jde se domluvit česko-německy. Domluví se snadno, sedá si zpět, nálada zjevně dobrá.
O chvíli později zaznamenám diskusi dvou železničních, jídelákových insiderů. Něco v tom smyslu, že člověk těžce maká, celý den „dělá business“ (přeložil jsem si tak, že se snaží prodávat a obsluhovat) a na konci dne přijdou Němci, dají si jedno pivo a to pak ještě rozlejí po voze. Nemělo to moc pointu, prostě taková stížnost na svět, rant na život.
Rakušané vedle jedou dlouho a rozhodli se strávit cestu u jídla a pití. Jedí, pijí, od piva přecházejí postupně k rumům. Nejsou ale opilí, nevyvádí, jednou za celou cestu se ohradí, když u vedlejšího stolu matka s kamarádkou klábosí a dcera jedné z nich rámusí se svým tabletem. Jsem rád, že se ptají, zda je to nutné, protože se nemusím ptát sám. Dobrá nálada pokračuje, obsluha na ně pořád česky, mluvčí dvoučlenné rakouské skupiny se snaží být milý a těch pár českých slov, které zná, mu k tomu zjevně vystačí.
Je tu Kolín a rakouská dvojice, která jede za svým podnikáním v Česku, se chystá vystupovat. Mluvčí - leader dvojice, v mluvení i konzumaci, poprosí o účet. Jinak milá paní přijde, předloží účet, ale něco tam zjevně nesedí. Dají se tedy do společné rekapitulace a po nějakých dvou třech minutách se dohodnou. Pán zaplatí a dvojice se chystá opustit vlak.
Jsou už oblečení, namířeno ke dveřím. Mluvčí - leader se ještě ale otočí a odchází ke stanovišti obsluhy a přeje, zase tak nějak německo-česky, hezké svátky a děkuje za příjemnou cestu. Reakcí je zvláštní ticho, které vnímám za svými zády. Je možné, že odpovědí byla pantomima, nevím, každopádně jiná úroveň vřelosti. Dvojice odchází k východu, ještě ani neopustí vagon, když kolega (železniční insider lamentující nad těžkostmi života) poučuje kolegyni: „Nesmíš ho natáhnout, když si to píše.“
Říká to s takovou tou divnou samozřejmostí a ledabylostí. Zároveň s nadhledem seniorního pracovníka, který se školáckých chyb nedopouští, ale i s určitým pochopením nad začátečnickými chybami juniorů. Prostě normální stav, nic nepochopitelného ani nic nevhodného, natož znepokojujícího. Že je to normální dokládá fakt, že se o tom přece může bez obalu mluvit, i když to slyší lidi zhruba tak do poloviny jídeláku.
Znám to. Jsem „Husákovo dítě“, člověk narozený do období relativního nedostatku a nad tím, co se občas vyjevilo ze západu, jsme valili oči. Vzpomínám si na hovory dospělých o jejich útržkovitých zkušenostech z Rakouska nebo NSR, pokud měli to privilegium a dostali se za železnou oponu. Chápu zcela, že ještě dlouho dlouho poté, kdy tato bariéra padla, jsme prostě měli pocit jakéhosi kulturního zadostiučinění, pokud se podařilo něco z toho bohatství přenést do vlastních kapes. Materiálně deprivovaná společnost se prostě takto chová.
Ale my už jsme jinde, alespoň materiálně. V naší kultuře se přesto pořád projevují prvky, které nás táhnou do minulosti a které ve svém souhrnu vytvářejí různé směsice nálad a postojů, v nichž dominují křivda, představa o vlastní potřebnosti, pocit konkurence vůči těm, kdo by si potřebnost mohli nárokovat, nepřátelství vůči těm, kdo se dle našeho pocitu mají lépe, a zároveň jakýsi zvláštní pocit oprávněnosti jednat ve vlastním zájmu bez ohledu na elementární pravidla a zásady.
Tyto prvky přitom nejsou vlastní výhradně nějaké sociální skupině. Z mé zkušenosti jsou překvapivě často vlastní i těm, kdo nemají sebemenší důvod cítit se ukřivděně a na základě toho ospravedlňovat svou vlastní malost a podlost. Setkal jsem se s podobnými projevy uvažování a chování i u těch lidí, kteří jinak dávají na odiv ctnosti a hrdě se k nim hlásí. A v těchto případech je to obzvlášť politováníhodné i nebezpečné, protože tohle dvojí myšlení, vlastní totalitě a jiným formám vynuceného pokrytectví, není někdy vůbec jednoduché prohlédnout. A v součtu devalvuje hodnoty, kterými se honosí.
V souvislosti s prezidentskými volbami je dobré si uvědomit, že upřímnost a autenticita jsou v tomto smyslu nenahraditelné. I příští prezident totiž může proces kulturního přerodu urychlit, nebo naopak zpomalit.
